neděle 8. ledna 2017

Mravenčení na suicidálních svazích. Ohlédnutí za rokem 2016

V roce 2016 se toho stalo hodně. A všechno, o čem tu budu psát, bude silně mankocentrické.

V roce 2016...

  • jsem přečetla pětašedesát knih
  • jsem se rozešla se svou druhou vážnou známostí
  • jsem byla v Gruzii
  • jsem si našla práci, co mi zaplatí nájem
  • jsem se odstěhovala od prarodičů
  • jsem si způsobila spoustu zajímavých šrámů na levé ruce
  • jsem nevysadila antidepresiva
  • jsem začala stepovat
  • jsem napsala svůj první odborný článek
  • jsem zjistila, že můj velký bratr dokáže být empatický
  • jsem se dostala do Mensy
  • jsem nepřišla na to, co chci udělat se svým životem
  • jsem se (aktivně) účastnila autorského čtení
  • jsem si našla výbornou kamarádku
  • jsem byla poprvé sama na pivu se spolužačkou, se kterou máme spoustu společných zájmů
  • se (občas) snažím být míň sobecká (a proto vím, že se nesmím podřezat tím krásným velkým ostrým nožem, co mi sestra dala na mé přání k Vánocům)
  • jsem čas od času chtěla umřít, občas víc, než by bylo záhodno
  • se mi vdala sestra
  • se vdaly dvě mé spolužačky, tři se zasnoubily a jedné se narodilo dítě
  • se stala spousta dalších věcí, které jsem zapomněla
Jak je patrné z výše uvedeného, měla jsem se v uplynulém roce poměrně dobře, jen nemít takový mozek, jaký mám, tudíž nebýt takový magor. Každopádně... tenhle výplod má krásně poetický název (ehm ehm) úmyslně. Protože má ctěná psychika je divné zvíře. 

Nevím, jestli mi šibe ze samoty, je to jedna z možností, ale to, že nemám vztah, mne do větších depresí rozhodně neuvrhlo, kolega H promine. Myslím, že ten problém je - dlouhodobě - v tom, že když začnu přemýšlet a zároveň jsem delší dobu sama bez mezilidského kontaktu, začnu být iracionálně smutná a od toho je jen krůček k suicidálním myšlenkám - ovšem vím, že se nesmím (a taky nejspíš nedokážu) zabít, takže jsem z toho ještě víc mimo. Což občas začíná ústit v to, že si svou frustraci vybíjím na levém předloktí. Není to nic, co by mne jakkoliv ohrožovalo na životě, ale už se mne na to párkrát někdo zeptal.

Samozřejmě, pomohlo by, kdybych v takovémhle stavu kontaktovala nějakou lidskou bytost a třeba si, já nevím, promluvila. Jenomže, to bych já nemohla být já. Takže místo toho sedím doma, mravenčí mi ruka, na místech, kde bych se pohodlně mohla podřezat. A vzhledem k tomu, že mám bujnou představivost, občas vidím, jak se do mne zabodávají nebo zařezávají různé chladné zbraně (takže většinou velký kuchyňský nůž :D). To by nebylo marné, kdybych si u toho představovala tu bolest, kterou by to způsobilo. Ale tu si nějak představit nedokážu. Takže mi mravenčí ruce a jsem zacyklená někde mezi sebelítostí a sebevraždou.

Myslím, že dřív mne mravenčení netrápilo. Myslím, že je to jeden z hlavních přínosů roku 2016 do mého života. Kromě všech těch pozitivních věcí, které mne pochopitelně těší, ale nějak se o nich nepíše tak snadno. 

Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že se ty spolužačky vdaly tři, loni, akorát tu jednu moc neznám... Čímž chci říci vše nejlepší do roku 2017 a vypsat se je pro mne forma terapie.

Děkuji za pozornost a pečte zázvorky, protože tu pětiletku splníme, i kdyby nám to mělo trvat deset let!

neděle 1. ledna 2017

Nové roky

Před pár (přesněji třemi) lety jsem napsala, že v příští pětiletce víc zázvorek. To se splnilo. Jiné věci jsou občas divočejší, ale to je ta odporná věc, jíž se říká život, známe...

Mám v plánu napsat větší ohlédnutí za uplynulým rokem, protože se toho stalo poměrně dost. Líp se znám, víc se sama sebe děsím a takovéhle věci. Asi i proto bych všem včetně sebe chtěla popřát hodně štěstí a sil do nového roku, protože ty jsou vždycky potřeba. Štěstí a pochopení pro ostatní i pro sebe sama, empatii a tyhle věci. A samozřejmě víc zázvorek a míň veškerých problémů.

Vaše se psem a třemi citáty z Shakespeara na ruce a lahví vína sama doma




Dodatek pro silné povahy:
Ale stejně by mne občas zajímalo, proč je pro mne tolik věcí nepochopitelných a nezvládnutelných, proč mám problém navazovat mezilidské vztahy a komunikovat s lidmi, i když si o mně spousta lidí myslí, že jsem extrovertní, aniž by se až tak zásadně mýlili. Dále si prosím doplňte libovolné existenciální otázky a myšlenky na ocel v žilách. Ať je líp než bylo!

čtvrtek 10. listopadu 2016

Utrpení. WordSketch vypráví

Píšu diplomku, nebo se o to snažím. Takže mám zvýšenou potřebu projevovat se na všechny platformy, kde to jen jde. Už jsem dnes napsala i na fb, tak teď musím na blog.

Příběh nechť se jmenuje Podmětem je. A má i pointu.

pacient trpí
Kristus trpěl
tiše trpí
dcera trpí
trpím akné
syn trpí
trpí neduhy
pacientka trpí
dcerka trpí
od mala trpím
pejsek trpí
maminka trpí
Ježíš trpěl
trpí klouby
trpí otoky
manžel trpí
trpí průjmy
škůdci netrpí


(Kdo nevíte, co je WordSketch, je to lehce mystický nástroj ve Sketch Enginu, tomhletom: ske.fi.muni.cz, sketchengine.co.uk/)

pátek 8. července 2016

Literátem obtížně a zdlouhavě

Kdo nikdy neslyšel nebo nečetl jedinou zábavnou historku o mém dědečkovi, jako by nebyl. Veselých i děsivých zážitků pochopitelně ubylo poté, co jsem s dědečkem přestala pracovat. A teď jsem se po čtyřech letech od svých prarodičů odstěhovala. 

Když jsem tuto skutečnost oznamovala, bylo pochopitelně nezbytné se svými prarodiči mluvit. (Má dovednost vyhýbat se konverzacím s prarodiči se v posledním roce dostala na velmistrovskou úroveň.) Povídala jsem si s dědou o svých záměrech a řečený začal mluvit o možné spolupráci na jakési publikaci. Vyvodila jsem z toho, že bude chtít nějakou korekturu. Dovedete si tedy představit mé překvapení, když mi tuhle volal a svým pomalým tempem mi sděloval něco o našem plánovaném rozhovoru nad knihou nebo snad o knize. Seděla jsem zrovna v tramvaji, říkala jsem si tudíž, že jsem se třeba přeslechla. 

Včera jsem byla sbalit zbytek svých knih (jsou těžké, mám jich moc a zároveň málo). Při té příležitosti jsem se zeptala dědy, co že to po mně bude chtít. I když už jsem u dědy připravená na leccos, dokázal mne zaskočit. Rád by, abych mu pomohla zkompilovat poněkud medicinskou publikaci. Že prý budu spoluautor. (A taky mi za to zaplatí.) Už od dětství mám takový sen, že jednou bude mé jméno jako autor na nějaké tiskovině, jiné než bakalářce a (snad jednou i) diplomce. Ale nějak jsem nečekala, že to bude takovéhle dílo. Protože můj souhlas znamená, že teď s sebou budu tahat obskurní publikaci Jak zdravě stárnout a pokoušet se z ní vydyndat nějaká moudra. Můj život zase zavání bizarností.

úterý 5. července 2016

Maturitní

Nedávno mi má 14letá sestra položila zákeřnou otázku. Stěžovala si, že bude muset maturovat z matiky, proč prý se to odsouhlasilo. Z dívek v naší rodině jsem matematický génius já, realitě navzdory... (https://twitter.com/sinigaidd/status/719488721867960320)

Věrného Androida jsem nejdřív uklidnila tím, že státní maturita je výsměch gymnazistům, a že se svou nadprůměrnou inteligencí nebude mít problém ji složit. Nicméně pokusila jsem se proniknout i hloub. 

Věc se má podle mne nějak takhle: trpíme dlouhodobou společenskou neúctou. Je to nejspíš důsledek koňoumismu, a pravděpodobně i snahou o politickou korektnost a následné ignorování základních principů chování ve společnosti. Jsou určitě lidi, co o tom ví víc než já a kteří jsou povolanější se k tomu vyjadřovat. Každopádně tahle společenská neúcta vede k tomu, že se žáci chovaj neurvale k učitelům (jejich osobní i profesní kvality protentokrát nechme stranou), přičemž společnost to prakticky toleruje. Zároveň rodiče (často ti, co své děti v neúctě podporují), požadují po učitelích, aby jejich děti naučili úplně všemu, ale přitom, paradoxně, protestují, pokud učitelé po jejich dětech něco chtějí. Potom se všichni divíme, že jsou někteří žáci tupí jako štoudev a nic neumí. Potom se prosazuje povinná maturita z matiky jako řešení problému, který je ale někde úplně jinde. 

Říká to spousta lidí a já se taky přidávám se svou troškou do mlýna. Dokud budou pajdáky braný jako odpadová škola, kam jít, pokud se člověk jinam nedostane, a dokud budou rodiče svý děti podporovat v pohrdání autoritou učitelů, můžeme jako stát zavádět povinné zkoušky z čeho chceme, ale nic se tím nevyřeší. Stejně, jako povinná maturita z cizího jazyka na úrovni (tuším) B1 nezaručí, že bude celý národ schopen domluvit se anglicky jako Skandinávci, nezaručí ani povinná maturita z matiky, že budou žáci schopnější přemýšlet. Leda by se v dalších čtyřech letech dosáhlo naprosté změny státních maturit. Ale to je asi stejně pravděpodobné, jako že já budu v příštím volebním období prezidentem.

pondělí 30. května 2016

Pět klíšťat, jeden srost chorošů a veselá nálada

S chlapcem jsme byli o víkendu u našich a když už jsme tam byli, dotáhla jsem ho i do své milované rodné vsi. (Že jsem se technicky vzato narodila v Pardubicích je věc jiná.) Ukázala jsem chlapci náš dům a s potěšením seznala, že můj pokoj stále ještě nění vymalován. Tohle všechno na těch zdech pořád je. A pořád mne nenavštívili pánové se svěrací kazajkou...

Po prohlídce mého bývalého domova jsme si prošli oblíbenou procházku s několika zacházkami, postupně jsem ze sebe pomocí jodisolu poshazovala zhruba pět klíšťat, a vůbec jsem si užívala život v přírodě, co mi jinak chybí. Protože to není ta moje příroda, kam můžu bosá rovnou z baráku, a do lesa to mám sotva pár metrů. Poplácala jsem se ve vodě, našla srost chorošů s fakt divnou barvou a zjistila, že bylo pokáceno mnoho stromů, rozježděno mnoho cest, a taky, že byla zasypána mezera mezi dvěma kameny, kde jsem strávila mnoho hodin svého dětství. Takže můj život už nikdy nebude jako dřív.

Psychochoroš. Foceno z rybníka, voda byla fajn, ale byl v ní žabinec. Nebýval.
Nebyla bych to já, kdyby se mi nepodařilo menší faux paux. Po návštěvě, kdy jsem stihla probrat své plány na rpg a kamarádčiny plány na sestřinu rozlučku, jsme byli s chlapcem na obědě, kde jsem nepoznala děvu z rodné vsi, se kterou jsem se před asi patnácti lety celkem kamarádila. Takže byl můj život naplněn, protože bez drobných společenských škobrtání bych nemohla být sama sebou, a to by mne přece mrzelo. 

Když jsme se vraceli do Brna, měl náš vlak dvouhodinové zpoždění a mne pokračovalo bolet v krku, takže jsem měla skvělou výmluvu, proč se nemohu učit na zkoušku. Vlastně ji mám i celej dnešek. Furt mám půlhodiny na to, abych se přehlásila na další termín. Jsem regulérně nervózní, že dostanu blbou známku. A že nebudu mít dobrej prospěch, a proto nebudu mít ani prospěchový stipendium, ani červenej diplom. Trochu mě to děsí. Docela dlouho se mi dařilo mít školu na lehátku, ale zároveň se jí dostatečně věnovat. Teď mi chybí to mít ji na lehátku. Že bych se jí až tak věnovala se říct nedá. Jsem líná. A pořád mám pocit, že nejsem dost dobrá, takže se mohu zvesela plácat ve svých lehkých existenciálních krizích. Tolik, že jsem si dneska vzala Lexaurin, co mi dala maminka před rokem, ať si ho vezmu, až budu (zas) na dně. Ubránila jsem se mu, ale byl u mne doteď. Mohu doporučit, asi vážně uklidňuje. Jen počád nevím, kdo se za mne naučí na tu zkoušku...


středa 4. května 2016

Výplod svérázné mysli

Občas mě přepadá takovej ten pocit, že můj život nemá smysl. Zatím se mi nepodařilo vysledovat nějakou rozumnou souvislost mezi pocitem marnosti a realitou. Je pravda, že většinou se buduje postupně na základech nestíhání a nezvládání... ale. Je to trochu moc. Jít si poklidně ze školy a najednou zjistit, že mám nutkání odírat si ruce o zídky plotů je poněkud zvláštní. Myslím zvláštní i na mne.

V poslední době zaznamenávám různý tendence k destigmatizaci duševních chorob. Má na to asi vliv i moje maniodepresivní sestřenka přes koleno, která je ještě o dost větší attention whore než já. Tyhle věci jsou nicméně super, protože lidi stigmatizujou, co můžou (anžto jsou hloupí, ale to už jsem si dneska vyjasňovala se spolužáky v knižním klubu). A taky mám díky tomu všemu pocit, že já, zanedlouho rok na antidepresivech, jsem vlastně naprosto normální. Jakože ne tak, že bych si připadala, že někam zapadám, ale že mi přijde, že jsem v pohodě. Že moje problémy jsou vlastně malý, takřka neexistující. Možná to má jistou spojitost s tím, že už je to přece jenom docela chvíle, co jsem se naposledy vážně chtěla zabít...

Tak či onak, jakkoliv si uvědomuju, že mám vlastně super život, čas od času na mne padne větší či menší zádumčivost a bádám nad smyslem života. Přemýšlení je skvělá věc, jenže občas docházím k nepěkným věcem. Protože marnost nad marnost, všechno je marnost. Jsem kolečko v soukolí, ale ne to, co krásně zapadá, ale to, který je celý pokřivený a funguje dost selektivně. Svět je neuvěřitelně obrovský místo, který nemám šanci pochopit. Nejsem dost schopná, abych dokázala něco ovlivnit. Když často nevím, co se sebou, jak bych měla vědět, co se světem. Jak mě může vůbec napadnout, že lidi obecně spoustu věcí mrvěj, když já sama mám co dělat, abych se srovnala sama se sebou.

Nechci se (už nějakou tu chvíli) aktivně zabít, protože pud sebezáchovy se mne drží, jak může, a krom toho mi to nepřijde jako až tak dobrej nápad. Jenže prostě nebýt, to by bylo krásný. (Možná jsem to Do ticha neměla pouštět ve smyčce, začíná mi z toho lehce hrabat...) Tuhle jsem četla jakýsi článek, že mladiství ve Středočeském kraji se čím dál tím častěji pokouší o sobevraždu. Ne, že bych se jim zásadně divila, já, oáza optimismu, o sebevraždě (i když ne vážně) přemýšlela poprvý v nějakejch devíti letech. Jen občas nevím, jestli jsem normální, jestli jsou moje reakce na vnější podněty fakt bizarně přehnaný, jak velký jsem blázen, nebo naopak.

(Když jsem si tuhle říkala, že jsem dlouho nepsala na blog, poněkud jsem nečekala, že ze sebe vybliju něco takovýhohle. Jsem moc já. Ale jinak normální a duševně zdravá, děkuji za optání.)