středa 18. října 2017

#MeToo

Jsou věci, které by se měly šířit, protože si je evidentně spousta lidí neuvědomuje. Přiznávám se bez mučení, že jsem feministka – to znamená, že zastávám rovnoprávnost obou pohlaví. A stejně, jako chci, aby ženy neměly nižší plat jenom proto, že mají jinačí chromozomy, jsem ochotna bránit právo mužů nosit sukně. Nezastírám, že existují biologické rozdíly mezi muži a ženami, naopak. Ale holt jsou ženy typicky slabší. I osoba s takovou mírou přirozené bojovnosti, jako mám já, prostě někoho, kdo je o dvacet čísel vyšší a dvacet kilo těžší, lehko nepřepere. A bylo by fajn, kdyby si lidi uvědomili, že žijou v jednadvacátým století a začali se podle toho chovat.

Takže k věci:

Já patřím mezi ty šťastné, kterým se vlastně nikdy nic nestalo, protože moje Ne bylo vždycky nakonec pochopeno. Ale je spousta těch, které takové štěstí neměly.

A ne, není příjemné, když vám cizí padesátiletý chlápek nabízí peníze, když vám bude moc vylízat a vy nevíte, jestli stihnete vytáhnout pepřák (bylo to za bílého dne) a přemýšlíte, kudy budete utíkat.

Není příjemné vysvětlovat podnapilému kamarádovi, že s ním opravdu nebudete nic mít a přemýšlet, jestli to pochopí, nebo ho budete muset kopnout mezi nohy a utíkat.

A pak je tu spousta těch drobností, jako že když na vás někdo pokřikuje a vy ho ignorujete, vypadá, že bude agresivní. Nebo když potkáte týpka na osamělé zastávce, čekáte na rozjezd a on chce jít k vám domů, „aspoň přespat ve vchodu“. Nebo když vás cizí podnapilý chlap lapne za pas, když vystupujete z vlaku. Když vám cizí člověk sáhne na zadek, protože kolem něj procházíte….

Nemám problém dát někomu facku, ale i tak si musím dávat pozor, protože pokud nebude v okolí nikdo, kdo by se mne zastal, mám jako objektivně fyzicky slabší šanci jen na jednu pořádnou ránu a pokud dotyčného nevyřadím, můžu už jen utíkat.

Alkohol není omluva. Jasně, každému se trochu mění vzorce chování, když se opije. Ale pokud se někdo napije a začne se chovat jako barbar, není to moje chyba, ale jeho.

Závěrem tohoto elaborátu, až na mne příště někdo chmátne, dostane nejen tu výchovnou facku levačkou, co dostal zmiňovaný pán u vlaku, ale i ten pravý hák, na který už jsem se napřahovala, než jsem se zarazila, že se „přece nic nestalo“. Protože obtěžování kolikrát postupuje salámovou metodou. A někteří si asi neuvědomí, že se chovají jako idioti, dokud nedostanou jednu po čuni. 

středa 12. července 2017

Poskol? Posol K? Polsko.

Byla jsem na výletě. Vždycky jsem chtěla navštěvovat zahraničí, ale lehký nedostatek zdrojů a dramatický nedostatek organizačních schopností mi v tom většinou bránily. Teď už vím, že neorganizovanost nevadí a nějaké stipendium mi přijde vždycky…

Kapitánův deník, 
hvězdné datum: 5.–9. července 2017
místa sepsání: Oswiecim, Krakow, Wieliczka, vlak Cracovia (11.–12. července Brno)
osoby a obsazení: já, Š a náhodní Poláci, dva Rakušani ve vlaku a davy kolemjdoucích a samozřejmě Nora
fotky: archivní digitál kvality limitně se blížící nule

prolog
pradávné časy: plánujeme se Š nějaký hurátrip
méně pradávné časy: plánujeme, že navštívíme Slovinsko
pár měsíců na to: plánuju účast na letní škole v Ljubljani
květen: navrhuju změnit plán hurátripu na Polsko
červenano, pojedem do Polska
červenecuž víme, jaká zhruba místa navštívíme
4. červenceuž víme, jak se do toho Polska dostaneme, zbytek budem řešit na místě

středa
08.40   Š doráží do Ždírce, autobus naštěstí jel, tvrzení informačních cedulí navzdory
09.18   zjišťuju, že nestíhám
09.31   vyrážím
09.38   Š doráží do Pardubic
10.00   stíhám vlak
10.08   Š zjišťuje, že ztratila doklady
10.25   scházíme se na vlakovém nádraží v Pardubicích
10.50   Š má zpátky doklady
11.22   má jet vlak
11.36   vyjíždíme směr Polsko
15.50   vpravo nákladní vagóny – evidentně se blížíme k Osvětimi
15.57   jsme v Osvětimi


16.03   první interakce s Poláky; zvládáme návštěvu toalet a doplnit vodu, okolí na nás působí jako bychom se v čase vrátily o zhruba dvacet let; dodatek: Poláci mají zjevně vozíčkáře-liliputány
16.53   dorážíme do Auschwitz II Birkenau


17.24   duha nad Březinkou


17.33   zapalujeme svíčky u spálených ruin kremačních komor, uctíváme památku popela zesnulých
17.59   druhá duha nad Březinkou


18.40   polština je jazyk bardzo vtipný...


19.03   sv. Josef se obrací v hrobě, v ulici Jana Pavla II. má bizarní kostel


19.30   Lech chutná stejně jako Tyskie (pivo, pivo, dal bych si pivo…)
20.11   podivujeme se polským značkám


20.15   stanoven plán pětidenky; bude splněn, i když existuje jen v hrubých konturách (nebo právě proto)
20.19   nikdy jsme nespaly pod mostem; bádáme, jestli se to, co se člověku zdá pod mostem, splní; v mezičase kolem projel na kole mladík se skateboardem na zádech
21.12   hasíme ohýnek, neboť se bojíme hasičů, projížděli kolem a výhružně houkali; i tak byla uvařena jak polévka, tak čaj, obé na řečeném ohni
22.04   prší, zalézáme do hamak
23.30   zjišťuju, že mi napršelo do hamaky
ca 23.35 usínám obrácena na druhý bok

čtvrtek
04.17   světlo, ptáci řvou, hamaka má furt vlhké kraje; aplikuju spacák zpátky přes hlavu a spím
08.21   rezignuju na pokusy o spánek a čtu si, ráda, že první den Polska chlapcova kniha přežila
09.13   rezignuju na Š-in spánek a budím ji, nebo se o to aspoň pokouším

a tady jsme spaly...


10.50   čistíme Polsko; plán pětidenky naplněn na 150 %


11.48   při zhodnocování pohotovostních zásob se rozhodujeme navštívit nejdřív Auschwitz a až pak houpačky; v popředí projíždí náklaďák naložený traktůrky
12.13   někdo suší ponožky na autě – litujeme, že nemáme auto
12.31   po zhlédnutí front u Auschwitz I padá rozhodnutí otočit se o 180 ° a případně návštěvu zopakovat v neděli; Š se rozhodla jít koupit pohlednici – já už mám třetí…


ale květena tu je, to zas jo...


13.26   náhodné dítě mi hodilo do výstřihu klacek (byla to dívka)
14.23   Š aspiruje na tvorbu mezinárodní ostudy, vytáhla v hospodě zapalovač a zapálila nám… svíčku
15.04   (jíme pizzu) Š: „aspoň se z tábora nevrátíš pohublá“
16.38   nenavštívily jsme židovský hřbitov – stejně jako Auschwitz mezi desátou a čtvrtou totiž vyžaduje jak plánování, tak komunikaci


17.02   Š si myslí, že páry se přeceňujou – hrajem karty vedle židovského hřbitova (ty páry prý přeceňuje hlavně u ponožek)
18.07   potkaly jsme pana čápa


18.53   prošly jsme polským ekvivalentem Komářích močálů, jen to byl plac plnej monstrózně vzrostlých lopuchů...

FOTKU
19.07   při aplikaci repelentu na nohu jsem si repelent aplikovala přímo do obličeje; zjištění: Sołou lze omýt brýle od repelentu
19.43   našly jsme místo k přespání; strácíb schopdost dýchat doseb; stanoven bojový plán zítřka


20.06   nastala svízelná situace: Š ždímá levou nohavici, jež byla namočena při očistě nohou; nohavice je plná biologie, svízele přítuly
20.10   polemizujeme nad bujením mého literárního talentu, zatímco Š obléká ice-breakerové trenky; můj literární talent se jde utopit – v čaji

pátek
10.17   chtěly jsme vstát dřív než včera… inu, chtěly
10.25   začíná poprchávat
10.28   ranní očistu provádím v Sołe; mýdlem; nahá
10.53   obě dvě jsme v různých fázích snídaně nakrmily své vlasy suchým šamponem; jsme nakrmeny a krásny
11.11   akce čistíme Polsko pokračuje
13.35   potkaly jsme svého kombinovaného anděla strážného v podobě staré paní; v okamžiku, kdy jsme se vzdaly vší i naděje, že se dostaneme do Krakowa nebo Wieliczky, zeptala se nás, kam jdeme; po česko-polské výměně nás poslala k o 20 metrů dál stojícím mikrobusům, že za chvíli odjíždí – sečteno a podtrženo, jedem do Krakowa
15.38    prohlédly jsme si centrum Krakowa






mne po loňské návštěvě Gruzie zaujalo Chačapuri, další restaurační zařízení nás zaujalo obě...



18.34   koupily jsme si zmrzlinu a viděly pána s kočkou-krakenem na tričku
17.05   navštívily jsme Wawel, zvenčí, neb je pozdě; Š bolí nožičky a já nadávám na svou powerbanku, že mi nechce nabít telefon, abychom mohly zjistit, kde budeme spát



ca 18.00          padlo rozhodnutí, že přespíme někde kolem řeky, protože dál už se nám nechce
19.33   hamaky visí v parku kousek od centra Krakowa, protože pršelo až hrůza; už neprší – čekáme, komu se tam nebudeme líbit (ale aspoň nic nezapalujeme, takže se pro dnešek nemusíme bát hasičů)


ca 20:00   přišla na nás mluvit podnapilá paní, naštěstí pochopila, že jí nerozumíme a odešla
ca 21.30   povídal si se mnou (anglicky) podnapilý pán s cigaretou v ústech, naštěstí odešel

sobota
09.52   existujou! i v Polsku mají kontejnery!

10.25   před hodinou jsme se vymotaly z našeho parkového bivaku, už jsme na cestě k Wieliczce – čekáme na autobus (naštěstí, neb je hic jak cyp)
11.31   ha, Wieliczka!


12.30   započínáme prohlídku solných dolů
13.03   průvodce: „please do not lick the monuments“
mezi jednou a druhou       hážu do superslaného jezírka kamínek, chceme vědět, jak rychle se potopí; účastník prohlídky se mne ptá, jestli to byl telefon, že prý by mi to dalo validní důvod jít se tam vykoupat
16.15   konečně se Š vyplnilo přání následovat hudbu, Beatles, takže posloucháme nácvik koncertu náhodného orchestru a rockové grupy hrající Beatles…


16.49   slibuju š, že když odejde z nácviku a půjde se mnou na informace zjistit, jak se dostaneme z Wieliczky, zůstaneme na koncert, Š ožívá a juchá
17.11   prší
17.15   hodně prší, vegetujeme u odkládárny zavazadel
17.48   našly jsme sochu, co se nám líbí, je totiž zvířátko


17.57   prší
18.05   hodně prší, vegetujeme v obchodě, kde jsme si pořídily večeři
18.15   čekáme na začátek koncertu
18.27   prší, přesouváme se na prázdné kryté tržiště, kecáme, luštíme polské osmisměrky, pijeme pivo a udivujeme všechny kolemjdoucí místní
19.17   přesouváme se na koncert


20.58   Poláci se po oznámení, že koncert končí, automaticky zvedají, vytleskávání přídavků je asi minulo
20.59   kapela hraje přídavek
21.03   koncert končí, přichází k nám podezřelé individuum a dává se s námi do řeči, kupodivu anglicky, ptá se nás (dobře, ptá se š), co tu děláme, odpovídám, že backpacking, dostává se nám hromady historek, včetně té, jak se individuu jednou při baťůžkaření stalo, že mu put gun in his head, což ve mně vzbudilo jisté podezření, že jeho storky o dvanácti letech v anglicky mluvících zemích nemusí být úplně pravdivé; individuum se mne ptá na nápis na brýlích, od něj plynule přechází na otázku, zda jsem feministka; když zjišťuje, že jsme včera spaly v parku, ptá se nás, jestli jsme šílené, odpovídáme, že ano; na otázku, kde budeme spát dnes, odpovídáme pokrčením ramen; individuum nám nabízí, že má rozestavěnej barák s velkou zahradou, že můžeme přespat tam; zatím neodmítáme, ale minimálně já jsem poměrně podezřívavá
ca 21.30–00.15           jdeme s individuem do hospody, obě dvě přendáváme nože do kapsy; přidává se k nám kamarád individua, představuje se jako Robert, všem nám kupuje pivo; individuum nám dává svou adresu, od této chvíle víme, že není individuum, ale Krzysztof; Krzysztof varuje Š před Robertem; Robert navrhuje, abychom šli do klubu; bavíme se s Poláky, co umí německy, německy – Š mluví, já používám jediný pozůstatek pěti let němčiny – povedlo se mi procpat do hovoru selbsverstandlich; zpíváme náhodnou polskou píseň se všemi okobyvšími; bavíme se s Poláky, co tak trochu umí česky; Krzysztof varuje š, že nás chce Robert v klubu zdrogovat a znásilnit; hospoda zavírá, Robert přináší další pivo, kompletní osazenstvo hospody zpívá Hej sokoly, ukazuje se, poměrně ironicky, že slova pořádně známe jen já se š. Opakujeme zpěv Hej sokoly. Krzysztof (v srpnu 35 let) povolává svého otce a odvážejí nás na Krzysztofovo staveniště.




neděle
ca 00.15–02.45           mezi Krzysztofem a panem Krzysztofem probíhá polsky výměna názorů, která se evidentně týká nás, Krzysztof vysvětluje otci, že nás tam nemohl nechat, že by se nám něco stalo. Mimochodem Krzysztof je alkoholik. Přijíždíme do poměrně postaveného domu. Pan otec odjíždí, aby se zanedlouho vrátil s dekami. Naše vysvětlování, že máme spacáky a jsme připraveny na většinu situací, nezabírá; pan otec vytváří v domě světlo, zatímco Krzysztof je šokován tím, že mám v kapse nůž. Odvoláváme se na dřívější informaci o tom, že jsme připraveny na všechno možné. Pan otec odjíždí. Krzysztof nám ukazuje zahradu, k lesu, který mu taky patří, je to prý asi kilometr, tak tam nejdem. Já, jakožto samozvaný hlas rozumu se ukládám ke spánku, Š a Krzysztof dál konverzují.



03.51   probouzím se, když mne Krzysztof přikrývá Š-inou mikinou, aby prý mi nebyla zima; naštěstí si asi nevšim toho, že mám vedle polštáře Noru
ca 06.00          Krzysztof žádá Š o ruku; já tuto situaci bohužel zaspala
07.21   probouzím se, libuju si, že ještě můžu hodinu spát, než mi dochází, že chceme vstávat v 7.30, abychom stihly vlak z Krakowa v 10.22
07.30   probouzím Š a Krzysztofa

a tohle mohlo patřit Š, kdyby se jen chtěla vdávat... 


07.45   Krzysztof se mne ptá, jestli taky vidím, že jsou si se Š souzeni; snažím se mlčet

výhled cestou na nádraží taky nebyl marnej



08.30–08.41    dorážíme na vlakové nádraží, chytáme vlak, loučíme se s Krzysztofem, který se evidentně stále ještě nechce vzdát š, a odjíždíme do Krakowa
ca 09.00          kupujeme si lístek zpátky; situace je zábavná zejména proto, že chceme lístek z Krakowa do Oswiecimi a místenku z Krakowa do Pardubic; po návštěvě paní z vedlejší překážky byl tento požadavek pochopen a lístek i místenka zakoupeny
10.22   opouštíme Krakow, máme spánkový deficit, jsme špinavé a smrdíme i samy sobě, spolucestující v kupé si kupodivu nestěžovali; na druhou stranu, jeden ze spolucestujících byl evidentní mušketýr
ca 13.45          mušketýr s kamarádem vytáhli párky a zkoumavě je prohlížejí; se Š na sebe koukáme a trochu se bavíme, i proto, že Š je od svých 11 nebo 12 vegetariánka; mušketýr s kamarádem se nás ptají, jestli víme, jak mají ty párky vypadat, potažmo chutnat
16.37   máme být v Pardubicích
16.51   přijíždíme do Pardubic
16.57   opouštím Š, nasedám do svého vlaku; jsme rozloučeny, vzájemně nezabity, výlet končí úspěšně
ca 17.30          chlapec si mne vyzvedává na nádraží, doma nacházím prázdný dům, jsem šokována, to se mi stává jen o Silvestrech
ca 19.30          grilujeme u chlapcových doma, což zvyšuje úspěch výletu, najedla jsem se, to by se mi doma nestalo

slovo závěrem
1)   ano, střídá se mi tak přítomný a minulý čas, ale opravovat se mi to nechce; aspoň je líp poznat, co jsou autentické zápisky a co vzpomínky
2)   tohle je Nora



neděle 8. ledna 2017

Mravenčení na suicidálních svazích. Ohlédnutí za rokem 2016

V roce 2016 se toho stalo hodně. A všechno, o čem tu budu psát, bude silně mankocentrické.

V roce 2016...

  • jsem přečetla pětašedesát knih
  • jsem se rozešla se svou druhou vážnou známostí
  • jsem byla v Gruzii
  • jsem si našla práci, co mi zaplatí nájem
  • jsem se odstěhovala od prarodičů
  • jsem si způsobila spoustu zajímavých šrámů na levé ruce
  • jsem nevysadila antidepresiva
  • jsem začala stepovat
  • jsem napsala svůj první odborný článek
  • jsem zjistila, že můj velký bratr dokáže být empatický
  • jsem se dostala do Mensy
  • jsem nepřišla na to, co chci udělat se svým životem
  • jsem se (aktivně) účastnila autorského čtení
  • jsem si našla výbornou kamarádku
  • jsem byla poprvé sama na pivu se spolužačkou, se kterou máme spoustu společných zájmů
  • se (občas) snažím být míň sobecká (a proto vím, že se nesmím podřezat tím krásným velkým ostrým nožem, co mi sestra dala na mé přání k Vánocům)
  • jsem čas od času chtěla umřít, občas víc, než by bylo záhodno
  • se mi vdala sestra
  • se vdaly dvě mé spolužačky, tři se zasnoubily a jedné se narodilo dítě
  • se stala spousta dalších věcí, které jsem zapomněla
Jak je patrné z výše uvedeného, měla jsem se v uplynulém roce poměrně dobře, jen nemít takový mozek, jaký mám, tudíž nebýt takový magor. Každopádně... tenhle výplod má krásně poetický název (ehm ehm) úmyslně. Protože má ctěná psychika je divné zvíře. 

Nevím, jestli mi šibe ze samoty, je to jedna z možností, ale to, že nemám vztah, mne do větších depresí rozhodně neuvrhlo, kolega H promine. Myslím, že ten problém je - dlouhodobě - v tom, že když začnu přemýšlet a zároveň jsem delší dobu sama bez mezilidského kontaktu, začnu být iracionálně smutná a od toho je jen krůček k suicidálním myšlenkám - ovšem vím, že se nesmím (a taky nejspíš nedokážu) zabít, takže jsem z toho ještě víc mimo. Což občas začíná ústit v to, že si svou frustraci vybíjím na levém předloktí. Není to nic, co by mne jakkoliv ohrožovalo na životě, ale už se mne na to párkrát někdo zeptal.

Samozřejmě, pomohlo by, kdybych v takovémhle stavu kontaktovala nějakou lidskou bytost a třeba si, já nevím, promluvila. Jenomže, to bych já nemohla být já. Takže místo toho sedím doma, mravenčí mi ruka, na místech, kde bych se pohodlně mohla podřezat. A vzhledem k tomu, že mám bujnou představivost, občas vidím, jak se do mne zabodávají nebo zařezávají různé chladné zbraně (takže většinou velký kuchyňský nůž :D). To by nebylo marné, kdybych si u toho představovala tu bolest, kterou by to způsobilo. Ale tu si nějak představit nedokážu. Takže mi mravenčí ruce a jsem zacyklená někde mezi sebelítostí a sebevraždou.

Myslím, že dřív mne mravenčení netrápilo. Myslím, že je to jeden z hlavních přínosů roku 2016 do mého života. Kromě všech těch pozitivních věcí, které mne pochopitelně těší, ale nějak se o nich nepíše tak snadno. 

Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že se ty spolužačky vdaly tři, loni, akorát tu jednu moc neznám... Čímž chci říci vše nejlepší do roku 2017 a vypsat se je pro mne forma terapie.

Děkuji za pozornost a pečte zázvorky, protože tu pětiletku splníme, i kdyby nám to mělo trvat deset let!

neděle 1. ledna 2017

Nové roky

Před pár (přesněji třemi) lety jsem napsala, že v příští pětiletce víc zázvorek. To se splnilo. Jiné věci jsou občas divočejší, ale to je ta odporná věc, jíž se říká život, známe...

Mám v plánu napsat větší ohlédnutí za uplynulým rokem, protože se toho stalo poměrně dost. Líp se znám, víc se sama sebe děsím a takovéhle věci. Asi i proto bych všem včetně sebe chtěla popřát hodně štěstí a sil do nového roku, protože ty jsou vždycky potřeba. Štěstí a pochopení pro ostatní i pro sebe sama, empatii a tyhle věci. A samozřejmě víc zázvorek a míň veškerých problémů.

Vaše se psem a třemi citáty z Shakespeara na ruce a lahví vína sama doma




Dodatek pro silné povahy:
Ale stejně by mne občas zajímalo, proč je pro mne tolik věcí nepochopitelných a nezvládnutelných, proč mám problém navazovat mezilidské vztahy a komunikovat s lidmi, i když si o mně spousta lidí myslí, že jsem extrovertní, aniž by se až tak zásadně mýlili. Dále si prosím doplňte libovolné existenciální otázky a myšlenky na ocel v žilách. Ať je líp než bylo!

čtvrtek 10. listopadu 2016

Utrpení. WordSketch vypráví

Píšu diplomku, nebo se o to snažím. Takže mám zvýšenou potřebu projevovat se na všechny platformy, kde to jen jde. Už jsem dnes napsala i na fb, tak teď musím na blog.

Příběh nechť se jmenuje Podmětem je. A má i pointu.

pacient trpí
Kristus trpěl
tiše trpí
dcera trpí
trpím akné
syn trpí
trpí neduhy
pacientka trpí
dcerka trpí
od mala trpím
pejsek trpí
maminka trpí
Ježíš trpěl
trpí klouby
trpí otoky
manžel trpí
trpí průjmy
škůdci netrpí


(Kdo nevíte, co je WordSketch, je to lehce mystický nástroj ve Sketch Enginu, tomhletom: ske.fi.muni.cz, sketchengine.co.uk/)

pátek 8. července 2016

Literátem obtížně a zdlouhavě

Kdo nikdy neslyšel nebo nečetl jedinou zábavnou historku o mém dědečkovi, jako by nebyl. Veselých i děsivých zážitků pochopitelně ubylo poté, co jsem s dědečkem přestala pracovat. A teď jsem se po čtyřech letech od svých prarodičů odstěhovala. 

Když jsem tuto skutečnost oznamovala, bylo pochopitelně nezbytné se svými prarodiči mluvit. (Má dovednost vyhýbat se konverzacím s prarodiči se v posledním roce dostala na velmistrovskou úroveň.) Povídala jsem si s dědou o svých záměrech a řečený začal mluvit o možné spolupráci na jakési publikaci. Vyvodila jsem z toho, že bude chtít nějakou korekturu. Dovedete si tedy představit mé překvapení, když mi tuhle volal a svým pomalým tempem mi sděloval něco o našem plánovaném rozhovoru nad knihou nebo snad o knize. Seděla jsem zrovna v tramvaji, říkala jsem si tudíž, že jsem se třeba přeslechla. 

Včera jsem byla sbalit zbytek svých knih (jsou těžké, mám jich moc a zároveň málo). Při té příležitosti jsem se zeptala dědy, co že to po mně bude chtít. I když už jsem u dědy připravená na leccos, dokázal mne zaskočit. Rád by, abych mu pomohla zkompilovat poněkud medicinskou publikaci. Že prý budu spoluautor. (A taky mi za to zaplatí.) Už od dětství mám takový sen, že jednou bude mé jméno jako autor na nějaké tiskovině, jiné než bakalářce a (snad jednou i) diplomce. Ale nějak jsem nečekala, že to bude takovéhle dílo. Protože můj souhlas znamená, že teď s sebou budu tahat obskurní publikaci Jak zdravě stárnout a pokoušet se z ní vydyndat nějaká moudra. Můj život zase zavání bizarností.

úterý 5. července 2016

Maturitní

Nedávno mi má 14letá sestra položila zákeřnou otázku. Stěžovala si, že bude muset maturovat z matiky, proč prý se to odsouhlasilo. Z dívek v naší rodině jsem matematický génius já, realitě navzdory... (https://twitter.com/sinigaidd/status/719488721867960320)

Věrného Androida jsem nejdřív uklidnila tím, že státní maturita je výsměch gymnazistům, a že se svou nadprůměrnou inteligencí nebude mít problém ji složit. Nicméně pokusila jsem se proniknout i hloub. 

Věc se má podle mne nějak takhle: trpíme dlouhodobou společenskou neúctou. Je to nejspíš důsledek koňoumismu, a pravděpodobně i snahou o politickou korektnost a následné ignorování základních principů chování ve společnosti. Jsou určitě lidi, co o tom ví víc než já a kteří jsou povolanější se k tomu vyjadřovat. Každopádně tahle společenská neúcta vede k tomu, že se žáci chovaj neurvale k učitelům (jejich osobní i profesní kvality protentokrát nechme stranou), přičemž společnost to prakticky toleruje. Zároveň rodiče (často ti, co své děti v neúctě podporují), požadují po učitelích, aby jejich děti naučili úplně všemu, ale přitom, paradoxně, protestují, pokud učitelé po jejich dětech něco chtějí. Potom se všichni divíme, že jsou někteří žáci tupí jako štoudev a nic neumí. Potom se prosazuje povinná maturita z matiky jako řešení problému, který je ale někde úplně jinde. 

Říká to spousta lidí a já se taky přidávám se svou troškou do mlýna. Dokud budou pajdáky braný jako odpadová škola, kam jít, pokud se člověk jinam nedostane, a dokud budou rodiče svý děti podporovat v pohrdání autoritou učitelů, můžeme jako stát zavádět povinné zkoušky z čeho chceme, ale nic se tím nevyřeší. Stejně, jako povinná maturita z cizího jazyka na úrovni (tuším) B1 nezaručí, že bude celý národ schopen domluvit se anglicky jako Skandinávci, nezaručí ani povinná maturita z matiky, že budou žáci schopnější přemýšlet. Leda by se v dalších čtyřech letech dosáhlo naprosté změny státních maturit. Ale to je asi stejně pravděpodobné, jako že já budu v příštím volebním období prezidentem.