Vysokoškolské paradoxy

Nikdy jsem nebyla vyloženě ranní ptáče. Má to i jisté racionální důvody, například ten, že v noci - opravdové noci, kolem třetí ráno třeba - bývá i u nás doma skutečně klid. Ačkoli, od té doby, co mám vlastní pokoj a v něm i internet (a navíc jsem už i dospělá, tak mě rodiče nemůžou dost dobře poslat spát) už mě ani neznepokojuje, jestli je někdo kromě mě vzhůru. Tady, v Brně, je to však trochu jiné. Faktor pokoje, internetu i dospělosti tu sice fungují, ale já k existenci potřebuju ještě kuchyň, respektive jídlo. Doma se od takový devátý lidi vyskytují spíš tak všude možně a po desátý povětšinou mimo kuchyň. A vůbec se tak různě míhají... a navíc mi tam až tak nevadí, nikdo nemá zásadní hovorový deficit. U prarodičů je však existence náročnější, babička by si ráda povídala, teta by si povídala... a děda, děda by pracoval. A tak většinou jsem schopná existovat bez stresu, že mi bude někdo skákat do pokoje a chtít se mnou hovořit, až po desáté či půl jedenácté, kdy se babička přesune z kuchyně do svého pokoje. Poté se často vydávám na noční výpad k ledničce/spíži, načež se svou kořistí sleduji nějaký ten seriál.

Kdybych aspoň podnikala ty útoky na jídlo proto, že mně babička říká, abych nežrala, že jsem tlustá. Ale ona ne, to já vždycky přijdu (kdykoli) a babička mi hned říká, abych si, brouček, vzala něco k jídlu. A jelikož jsem jí již vyčinila, že mi nemá nadávat do hmyzů, vede poté pětiminutový monolog na téma já ti vlastně nesmím říkat broučku.

A teď si představte, že je člověk schopen existovat až po desáté, vždycky potřebuje existovat aspoň dvě hodiny, potřebuje dostatek spánku... a musí vstávat do školy. Jo, je pravda, že minulý semestr mě velice zhýčkal. A teď začínám v 10.00, 9.10, 9,10 a 10.00. Což znamená, že musím vstávat v osm/půl sedmý, abych se dopravila jakž takž včas a ještě se ráno stihla osprchovat. A zkontrolovat facebooky. A navíc, chodím do školy čtyři dny v týdnu! Včera jsme s děvčaty před cestou na tělocvik rozebíraly, jak je možný, že jsem zvládly střední, potažmo základku, když teď máme takový problém vstát na desátou... a nedošly jsme k uspokojivému výsledku, achjo.

Mimochodem, to video s tím nemá nic společného, ale víte, co je úplně nejhorší? Když vám někdo začne psát okolo půl jedný, skončí ve tři (kdy vy už jen posledními silami zaklapnete noťas) a vy další den vstáváte tak, abyste byli na zastávce kus od FI(failu) v 9.45...


A taky by mě zajímalo, jestli mé příspjefki mají aspoň trochu hlavu and/or patu. Podezřívám je ze silné bezhlavosti a beznohosti... ale kdo by to počítal, zítra si dám před matikou veliký mandlový latté a bude fajn.

Jak jsem zpozdilá

Na internetech trávím čas různě. Třeba jsem četla diskusi na Pekle, jestli za to, jací jsou muži, může jejich matka. Dost se to zvrtlo i k jiným tématům, ale vzato kol a kolem, dalo mi to i pár námětů k přemýšlení a až se jednou hecnu, dám dohromady další zamyšlení o sobě a chlapech. A v čem všem jsem já chlap… (:D Ehm.)

Jak jsem již jistě nejednou zmínila, je to sice smutné, ale jedním z mých zásadních informačních zdrojů je facebook. A já jak něco vidím, mám občas potřebu to různě komentovat. Často se mi však stává, že chci použít nějaký termín či frázi, ale nejsem si jista přesným zněním. Tak když sedím u počítače, často googlím. No a dneska jsem si zkusila vygůglit pojem mentální věk, nebyla jsem si zcela jistá, jestli mám ten termín zafixovaný správně. Zjevně jo. Ale narazila jsem na stránku, u které jsem málem vyprskla smíchy (a to by mě naštvalo, když jsem dneska pucovala ňomitor). Popravdě řečeno, mimo tenhle tesťýk jsem ji (onu stránku) nezkoumala, ale pobavila jsem se. A jako bonus můžete hádat můj mentální věk…

Jo, už je to tak. Jsem tak sklerotická, že jsem se zapomněla narodit, aby můj kalendářní věk (19) odpovídal tomu mentálnímu (80-90, hihi). Jen mi není jasné, jak jsem tak mohla přeskočit minimálně dvě generace... 

Proč mě mají kamarádi

Bývaly doby, kdy jsem byla velice společenská. A doby, kdy jsem byla poněkud sociofobní. Nakonec jsem skončila tak, že se socializuju podle nálady. Ať se to má jak chce, občas mě nepřestává překvapovat, že se se mnou je někdo ochoten kamarádit. Protože mám dojem, že málokdo by se se mnou přátelil pro mou slunnou povahu... protože přece vůbec nejsem cynická a pesimistická, to ani v nejmenším. Takže když jsem se dověděla, že jsem spolužákům chyběla na víkendové oslavě, celkem mě potěšilo, že si na mě vzpomněli i v tom alkoholovo-nikotinovém opojení, ve kterém se nepochybně nacházeli. A celý můj pocit krásného života završila Š, když mi řekla něco ve smyslu, že si nedokáže představit, že by mě neznala. (Je to parafráze, nikoli citace, mé kognitivní funkce mají ke mně v poslední době poněkud horší vztah, takže s pamětí to taky není tak žhavé.)

Ale aby to nebylo jen o mé úchvatnosti, hádám, že všichni znají takovou tu hlášku "Ten trapný moment, když..." No, dneska jsem volala mamince, protože těch deset kilometrů od vlaku domů není zrovna málo. A tak volám a z telefonu se ozve hlas. Tak povídám ahoj matko, tady dcera. A z telefonu zazní tady sestřička. Maminka si prostě drze zapomněla mobil v práci. Naštěstí má ještě jeden, tak jsem jí zavolala tam. Leč tato situace mne poněkud vyvedla z konceptu... a popravdě řečeno, celkem by mě zajímalo, co si ona sestřička může myslet o famílii, kde dcera svou matku oslovuje matko.



Mimochodem, všimla jsem si, že své články končívám větou začínající slovem mimochodem. Takže: mimochodem, můj vzrůstající zájem o hudbu, který vyústil v odkazech na Porcupine Tree a Solefald, má na svědomí Splendora...

Povaha je člověku démonem

Ne, že bych nevěděla, že jsem egoista. Egoista se záchvaty altruismu. Má se to tak, že ten pragmatik ve mně mě vede k rozumovému egoismu, leč zoufalá touha, aby mě lidi měli rádi vyvolává altruismus... ale o tom to vlastně není.

Dneska jsme se srazily s Š. a nakupovaly... a já cestou zpátky kecala. Ani nevím, jak moc nahlas, nicméně přiznávám, že mě docela baví přitahovat pozornost. Když jsem byla malá, byla jsem jasný cholerik-sangvinik, ale mé komplexy ze mě udělaly cholerického melancholika. A někdy jen melancholika se záchvaty extrovertních excesů. 

Nejsem si jistá, jak moc jsem to už zmiňovala, nicméně jednu dobu (docela dlouhou, popravdě) jsem skutečně chtěla být normální. Na to jsem už rezignovala a rozhodla se brát svou jinakost za přednost. A taky že jo. Baví mě být geek-y, odkazovat v řeči na termíny z lingvistiky, citovat seriály a vysmívat se lidem. A vést řeči o tom, že chci vyhubit lidstvo, zejména mezi lidmi - a pak se zarazit a říct něco jako "ale to bych vlastně mezi lidma říkat neměla, co?". Leč pravdou je, že i když rozebírám nejrůznější teorie s kýmkoli, kdo je ochoten se mnou diskutovat, pořád ještě se krotím. To jsem zmiňovala ještě na blogu (tečka cz), že jednou chci ve vlaku mluvit na volný prostor vedle sebe a čekat, jak budou lidi reagovat...

No nic... a taky se hrozně ráda tvářím, že rozumím hudbě, což vůbec není pravda. :D Nicméně občas mi znějí v hlavě věci (a nejsou to divné hlasy, co mi našeptávají, co dělat).

Celý album Stupid Dream je ujetý tím způsobem, co se mi fakt líbí... třeba 

no narcotics in my brain could make this go away... i´m sorry that, i´m sorry that i´m not like you

Mimochodem, ten název je citát od Hérakleita (nebo někoho takovýho, dohledávat si to se mi nechce).

Svátky

Já - navzdory svým fóbiím ze všeho neznámého – nejsem xenofobní. Je mi jedno, jestli je někdo rasy europoidní, mongoloidní nebo negroidní (v abecedním pořádku), jestli je ateista, křesťan, muslim, žid, nebo třeba vyznává nějaké naprosto absurdní náboženství o 300 podpisech (nemýlím-li se). Nicméně dříve jsem pociťovala lehkou nechuť k Americe, respektive USA. Tato částečně přetrvala i dodnes, nicméně Státům uznávám nějaký přínos – zejména v oblasti seriálů, přeci jen, Britové sice bývají vtipnější, ale Star díla jsou od Amíků, BSG taky, a můj život by bez Darii a Gilmorových děvčat nebyl zdaleka tak zábavný, morbidní a satiricko-cynický. (Ačkoli, nezatracujme ani ostatní státy Severní Ameriky, Lost Girl, to je taky dílo!)

Na Američanech mi vadí pochybná adorace svátků. Pokud je někdo zamilovaný, má to sice moc hezký, ale to přece není důvod ocucávat se na nádražích (rychle jsem sklopila zrak k Netvorům a kritikům, ale přece jen, lidi, nemůžete se snažit sníst někde v soukromí!?) a mít výlohy obchodů se spodním prádlem celé v červené a srdíčkové. Už jen proto, že mi to tak trochu připadá jako násilí na mužích opačného pohlaví. 

Pokud budu parafrázovat výrok z Gilmorek (ke konci páté řady), tak svátek svatého Valentýna vymysleli prodavači pohlednic ve starém Římě. Ti samí, co vymysleli den gladiátorů.

Nicméně, když se to lidem líbí, proč by ne. Já jsem si dneska romanticky koupila v romantickém obchodě s romantickými údajně velkoobchodními cenami romantické tmavomodré punčocháče a romantické šedé huňavé podkolenky. A v romantickém sekáči romantickou černou košili. A romantický Apfelsaft v romantickém Lidlu, abych si romanticky doplnila živiny. Ehm.

Mimochodem, ve vlaku se mnou sedí chlápek, co mi z profilu připomíná Chevyho Chase, Pierce z Community…

Paradoxy života

Zajímalo by mě, proč jsem schopná zasvinit si ruce vodovkama víc, než když šmrdlám barvu po zdech. (Pro nezasvěcené podotýkám, že jsem se stále nezbavila následků lehkého vypálení pokoje, jež se odehrálo před téměř třemi lety - přibližně květen 2010.)
Ne, že bych se tím Primalexem nikdy nezašpinila, ale přeci jen, člověk by čekal, že natěračská štětka nacáká víc barvy, než plochý štětec číslo 10...

Enyvej, jak jeden jednou řekne paradox, musí se tím dál zabývat, žeano. Jsou všude, zmetci jedni.

Například mi připadá zarážející, že nejvíc myšlenek na různé hříchy mě vždycky napadalo při modlitbě. Teď jsem se už dlouho nemodlila (diskusi o tom, zda je to dobře či špatně nechme stranou) a mým jediným slušným hříchem jsou úvahy o sebevraždě... i ty rodiče jsem se naučila ctít víc.

A pak samozřejmě takové podružnosti, jako že učit se mi chce zásadně mimo školní rok, chodit ven, když jsem nemocná (dobře, tohle nikoli nezbytně) a vařit, když se to absolutně nehodí.

Ale největší svině ze všech těch drobných problémů, které doprovázejí jedince na cestě životem je inteligence. Jak jsme se shodli se spolužákem, na našem IQ je nejhorší, že jsme moc chytří a moc blbí. Chytří na to, abychom měli život snadnej, nekomplikovanej zásadníma filosofickejma otázkama a blbí, abychom byli géniové.Achich. A to mi pravděpodobně chybí jen pár mizernejch bodů k tomu domnělému zlomu, k té hranici geniality. Ne, že bych si někdy dělala IQ test, ale na základě genetických předpokladů a lehkého sebepozorování lze předpokládat, že onen úchvatný quocient  dosahuje hodnoty okolo 125 bodů (podle mé ctěné matky spíš plus). Takže teoreticky vzato, rozhodně jsem nadprůměrně inteligentní a nemám si na co stěžovat, což mě na tom vytáčí skoro ještě víc. Jak já bych mohla být chytrá a znalá, kdybych se trochu snažila...

A zatím...