neděle 31. března 2013

Dejte lidu chléb a hry


Točí se, točí, ale ne kolo ve mlýně, ale Šejkspír v hrobě.

Stalo se, nestalo, byla jsem v dívadle. Nevím, jestli má má přítomnost ve chrámech kultury tak podivný vliv, nebo do divadla chodím příliš málo (což je pravděpodobnější), tak či onak ale faktem zůstává, že snad pokaždé v poslední době vypadali herci, že jsou opilí, nebo se aspoň na scéně rozesmáli. (Dobře, ta My Fair Lady v Pardubicích před zhruba rokem byla asi výjimka.)

Shakespeara mám ráda. Čtu ho od sekundy (tj. od 12 let), inscenací jsem neviděla mnoho (mám takový nejasný pocit, že tohle byla druhá, určitě jsem kdysi viděla Mnoho povyku pro nic a nejsem si jistá, jestli ještě něco), ale audioknih na uložtu nebylo až tak málo – a některé dokonce v překladu od Hilského, co víc si přát… Během této inscenace se mi chvílemi objevoval ve tváři výraz lehkého zhrození nad úrovní lidstva a jeho smíchem nad lacině připervezlými vtípky (stejný výraz, jaký jsem měla ve tváři část Babovřesk – tu, co jsem nebyla zhrozena zcela). Já v zásadě proti pochybným sexuálním narážkám nic nemám (ani nemůžu, když v poslední době vidím dvojsmysly skutečně všude), jen by jich možná nemuselo být tolik. A v díle, co se jmenuje šejkspírem. Neříkám, že by se mi to celý nelíbilo, jen… parakotouly? conversky? džíny?

Na začátku nakráčeli herci na scénu v civilu a hráli „sami sebe“. Někoho přitáhli opilého na vozíku, někdo se pohádal, někdo chyběl… bohémové. Nápad to nebyl zlý.
Začala hra. Junák vylezl na pódium a přednesl jakýsi prolog. Hezké. Přišli herci. Házení kufry. Interakce s publikem. Kufry. Divoké poskakování. Sezení na klíně. Osahávání se. Obojí chlapi. Živé loutky. Občas zvláštní vsuvky. Přestávka. Herci na scéně hrají sami sebe a odkazují na úplný začátek. Kufry. Divoké poskakování. Parakotouly. Hole v ruce vs. holé ruce. Plus body za Matějkova kozáčka (ačkoli nevím, ve kterém dějství to vlastně bylo).  Závěrečná hostina. Smích. Přišlápnuté šaty. SMÍCH. Pak už to dohráli skoro normálně.

Začnu si do divadla nosit blok.


Rozhodně bych si netroufla vydávat se za znalce dějin odívání, ale i takový laik jako já poznal, že kostýmy jsou jakýsi směs pseudorenesance a moderního oděvu. A i když jsem slepá jako patrona, byla bych ochotna odpřísáhnout, že Thranio měl na sobě jeany. Já proti tomuto kusu oděvu v zásadě nic nemám (nejsem módní peklo), ale přeci jen… 
Kateřina měla pro změnu leginy a poměrně kraťoulinké šaty. Ani róbu Biančinu bych neoznačila za dobovou, dobovější jsou i mé kostýmy na larp.
Ono by mi to odění možná tak nevadilo, kdyby byli všichni oblečeni ve stejné epoše. To moderní oblečení na všech bych ochotně tolerovala… jenže Zkrocení zlé ženy. Společnost se nám za těch pár set let poněkud posunula a takové domácí násilí už by se netrpělo. A i ty zlé dcery by to neměly tak zlé. Nikoho asi nepřekvapí, že jsem vždycky mnohem víc fandila Káče než Biance, takže se mi líbilo, že Bianka byla podána tak, jak si myslím, že by měla. V té formě, která mi připomíná Dariu, všeobecně neuznávaná starší sestra, zbožňovaná mladší. Já vím, že William Bianku líčil jako tu, co se ráda učí, krásně hraje, zkrátka na první pohled vzor všech ctností, avšak já si myslím, že to byla nehorázná kuna, která to všechno uhrála na svou krásnou tvářičku. A jestli mezitím Kateřina narvala loutnu na hlavu Horatiovi (?) není nikterak relevantní, protože to byl de…nervující člověk.


Ano, příště si s sebou beru blok. Takhle jsem polovinu zapomněla… což je smutné.

středa 27. března 2013

Balada o děvečce Růže


V rámci cenzury mých výšplechtů o lidech jsem se rozhodla začít zveřejňovat bláboly jiné. Něktreré z nich se ráčily nacházeti na smazaném blogu, některé jen okupovaly paměť mého počítače. Tohle je ten druhý případ. Jo, drze jsem vykradla Spirituál kvintet a Asonanci. A nestydím se za to!



Krásná dívka seděla v sadu u besídky ve chvojí a celá kvetla. Hlavu měla spletenou a chtěla ho mít v pokoji. V noci se vykradla z domu, jako kdyby šla loupit. K tomu jí svítil měsíček a bylo jasné, že kdyby ji otec načapal, jak utíká, byla by bita.

Růža spěchala k milovanému. Zaťukala na okýnko, odkopla bačkorky, vylezla na parapet a protáhla se zavřeným oknem. Položila se na polštář a řekla mu: „Schází mi tvůj úsměv, schází mi, když svítá. Schází mi tvá láska, když sám usínáš.“ Načež vyděšena tím, co udělala, utekla rozbitým oknem.

Další den bylo jisté, že ji otec při útěku nenačapá - pořezala si nohy. Celou cestu domů za sebou nechávala krvavé stopy, což zanechalo v údivu celou vesnici. A přišli vlci. Ze stromů se snášel soumrak, a zatímco se vkrádal večerní chlad, měla duši sevřenou otázkou „Kde tě mám, lásko má?“ Nejdřív si myslela, že se za ní vydal a je vlk. Pak, že ho sežrali vlci. Nakonec jí došlo, že asi ví, že se jí v dálce ztrácí. Takřka viděla, že jinou tvář teď líbá, přesto si řekla „Ty jsi můj, já jsem tvá. Ze svých krásných velkých očí, všechnu něhu svou ti dávám, z románů ji sbírám, ze svých slz, lásko má.“

I přes strach z věčně otravujících vlků ho vyhlížela každé ráno a věřila, že se vlci zpátky vrátí. Aby její tvář už nebyla prázdná a ona po nocích nevolala do vlčího vytí věčnou otázku „Kde tě mám, lásko má?“ Jenže vlci neodcházeli a dál vesele decimovali vesnici.

Jednoho rána padla do bot rosa, posel to dobré nálady. Každý pláče, Růža padla, skočila nám do vody.

pondělí 25. března 2013

Cenzura

Navštívila mě tetička paranoia. Řekla mi, ať smažu starý blog... a tak se i stalo. A když už jsem si tak užívala autocenzury, rovnou jsem si pročetla, co jsem naplkala jsem a nejhorší (dva myslím) výšplechty jsem smazala. To je, kdybyste se divili, co že tu najednou něco není. Protože jsem si řekla, že dříve či později tu adresu spolužákům řeknu; mohli by ji i zjistit sami. A to by mě přece mrzelo.


pondělí 18. března 2013

Brave new world

Ten název není česky ono, ani když se to přeloží jako Překrásný nový svět a ne jako Konec civilizace, jak se taky stalo. A vlastně to vůbec nebude o té knížce, ačkoli jsem ji četla a je skvělá.

Všechny ty světy v mé hlavě. Kudy chodím, tudy sním. V hlavě jsem odmaturovala ze všech předmětů, vedu složité anglické rozhovory, zvládám jakoukoli nastálou situaci, zkrátka všechno, s čím mám problémy v tom nudném reálném životě. V hlavě dokážu sdělit své problémy skutečným lidem, v myšlenkách dokážu vyjadřovat city. Ty věci, které z hloupých opic dělají lidi...

V hlavě nejsem jenom já, jsou tam i další. Nejsem ani tak rozpolcená osobnost, jako spíš divná. Občas mám pocit, že mi (už) ani nevadí, že jsem sama samotinká, neboli single.Všechny ty chybějící vztahy mi můžou vynahradit moje postavy, které si spolu povídají a mají se občas i rády, i když jsou na první pohled zcela nekompatibilní. Jsou podivné, psychopatické, občas dokonce poněkud zvrhlé, ale jsou moje a i když dělají chyby, jen tak neumřou, protože jsou mnohem chytřejší a šikovnější než já.

Občas možná hraju i sama sebe, někdy mě baví přehrávat své reakce, hrát roli někoho trošku jiného, než jsem já, pozorovat, co na to lidi. A pořád se nepřestávám divit, že je někdo ochotný se se mnou kamarádit...


Tohle je jedna z těch mnoha, co znám z larpů. A tak nějak to občas vypadá v mé hlavě...

pondělí 11. března 2013

Kariérní růst

Jak jsem již mnohokráte zmiňovala (ačkoli ne tady), má tolik milovaná práce se sestává převážně z odesílání e-mailů a úklidu. Zkrátka nic, co by mi mohlo být užitečné v mém - snad jednou - budoucím povolání. Chvílemi si sice připadám jako jazykový génius, když vyju na maily, co dědovi chodí (což před týdnem v tramvaji vyústilo v můj emotivní projev ke spolužačce na téma "chci toho chlapa umlátit kávovou lžičkou", přičemž řeč byla o jednom nejmenovaném lékárníkovi).

Teď se ale chystá nové vydání Humanae vitae, encykliky papeže Pavla VI., která je - podle mého výkladu - návodem ke správnému rozmnožování. Velice nudným a uspávajícím, mimochodem. Ať už je to však z nudností či užitečností tohoto elaborátu jakkoliv, faktem zůstává, že jsem ho přečetla už čtyřikrát (mé skóre je litr silné kávy a necelé dva litry čaje) a chvílemi se nestačím divit. Nejen tomu, jak pofidérní je to stylisticky - to mi zajišťuje příjem, čím víc chyb, tím víc času a tím víc peněz - ale i obsahu... Nu, považte sami:

Řeč je o odpovědném rodičovství a o tom, jak díky němu rodiče mají hlubší vliv při výchově dětí. Cituji z vydání z roku 1991, abych snad jako nevynášela informace (kdyby mě chtěl nějaký ThLic. žalovat*):
Děti malé a dospívající vyrůstají pak v prostředí správného oceňování lidských hodnot a klidně a harmonicky se rozvíjejí jejich duchovní a citové vlastnosti.

Taky máte pocit, že mé duchovní ani citové vlastnosti se moc harmonicky nevyvinuly? V tom novém překladu je to - zejména vztaženo na mne - ještě absurdnější. A ano, mí rodiče se téměř určitě o odpovědné rodičovství (a jeho přirozené a spolehlivé plánování**) pokoušeli. Nejen, že je nás šest, navíc jestli se někdo z nás rozvíjel harmonicky, tak jsem harmonika. Tahací.***




* ano, jedná se o značně soukromý vtip
** ano, jedná se o lehce soukromý vtip
*** ne, to nemá být vtip, to jen zkouším, jestli mě Š. pořád čte :D



A abych vysvětlila název článku - tentokrát  hlubší smysl - v tom vydání bude mezi autorským kolektivem mé jméno. SMAJLÍK!

čtvrtek 7. března 2013

Trying to be an intelectual

It´s the sad truth. I´m trying to be an intellectual, I even write in English (although my relationship with English grammar is quite complicated).

It´s not only about thinking most of strangers is completely stupid. I´m starting to care what music I listen, not just random clicking at what I copied from my brothers external disc. I always knew that my brother listens weird music but I do really like it. And then I found myself listening alternative black metal Solefald thinking it reminds me Mystik spiral (fictional band in Daria). OK, one band, it´s not that bad, you say. Nah, it´s worse. More music, some art (I thing I might like William Blake (and his poems by the way) or that man who painted Solefald (and yeah, there is a connection between this and that (the band was named after the painting)), more books (last book I read was J. R. R. Tolkien’s The Monsters and the Critics and Other Essays (translated to Czech by Jan Čermák) and it was so interesting I decided I really should learn Welsh (have no idea HOW, though I´d love to). I downloaded Les Fleurs du mal in French... and everything I know about French is that it is spoken in France and have pronunciation I don´t know. Merde! Speaking (about) French, I´m going to read Illusions perdues by Balzac (translated to Czech, of course).

Today I decided to go to Math lesson (Elementary mathematics and statistics for Humanities, Pt. II) instead to a pub. (And it definitely had nothing to do with yesterday night (one beer, two beers, five beers, not that good an idea) and the fact I promised one classmate I lend her my hat.)

All in all I´m becoming more intellectual I would expect and liked... I´d love to be an idiotic blonde (who I actually am) not caring about anything more complicated than outfits (which are pretty important and I simply love my shoes with 8 cm high heels :D).

The worst things in my re-found intellectualism are my old friends cynicism and nihilism. Half the time I´m speaking, I talk about death, suicide and not enough sense in my life. (Actually, main part of the other half is about burning lolitas and raping. Not lolitas, by lolitas, you take the burning loli and rape someone using her. And I know I should stop speaking with M. and D. and not visit lessons of Self-defense. And I apparently have some serious issues...


It doesn´t make sense, does it? I really should write down main ideas before I try to write any longer text but that wouldn´t be me.




For grammar nazis: I am really sorry, please accept my deepest regrets for hurting your feelings. I beg your forgiveness for my insensitive behavior.

(I realize this picture is so creepy it might do more damage than my English....)

pátek 1. března 2013

Slova

Slova.
Zdánlivě nesmyslná uskupení písmen.
Hledám je a nenacházím… vím, že můžu vytvořit vlastní.
Být mág. Bůh.
Vdechnout život novým věcem, stačí je pojmenovat.
Je jich spousta… poletují a narážejí do skla, ale jakmile otevřu okna své mysli, utečou a vysmějí se mi z míst, kam nedosáhnu.
Ze slov bych mohla složit věty, ale takhle jsem němá.
A nedokážu poskládat ani svoje myšlenky. Pak mám něco vědět…
Všechny ty představy jsou příliš abstraktní, jsou jak obrazce z prachu. Sebemenší závan větru je zničí, odvane do nenávratna.
A tak jednou skončím taky.