neděle 28. dubna 2013

Nebeská báseň

Pst, tahle věc tu vůbec není. Toto veledílo vzniklo při lehce dekadentní večeři s M. na hradbách Petrova. Když jsme dojedly své lahodné rohlíky, chvíli jsme ještě seděly a pak si M. začala balit cigaretu. Já, zkažené malé zvířátko, jsem si ji nakonec ubalilo taky. Pak nějak vyplynula slova lehce dekadentní a shodly jsme se, že by stálo za to složit nějakou báseň. Tak jsme ji složily.

na ranní sny radši nevzpomínám,
vždyť jen na podivnosti stále myslívám
divní lidé za námi přicházejí
a s neúspěchem zase odcházejí
a s pocitem lehké dekadence
na svém hrobě představuji si věnce
a sebe v rakvi pod drnem
kdes na hřbitově za Brnem
ve vzpomínkách na věci příští
má hlava o kámen se tříští
a mozek vytékám mi z hlavy
koukaj se na mě lidí davy
s cigaretou uhašenou 
o moji lebku roztříštěnou

Moc smyslu v tom nehledejte. A zajímalo by mě, jestli mě podle toho D. nebo M. najdou, když jsem M. tvrdila, že si to na svůj utajovaný blogísek nedám. Jsem si to tehdy ještě myslela, no.

sobota 20. dubna 2013

Ozvěny včerejšího bohémství... zase

Sice opakovaně tvrdím, že nebudu deníčkovatět, ale tak o čem psát jinak, že? (Ekšly*, ono já vlastně nedeníčkuju až tolik a mám pár nápadů na pseudoliterární padíla, ale jsem líná, anžto lenost světu vládne.)

Ehm, (jo, je zvláštní psát, když vím, že si to prakticky nikdo nepřečte...) včera jsme slavily narozeniny. Jedenácté. Věčně jedenácté. A nebyly moje, mně je totiž v poslední době mentálně tak pět.
Popravdě já vlastně nevím, proč tohle píšu, sice jsem měla jakýsi nápad, ale ten se utopil někde v hlubinách nedostatku spánku. Bylo to vtipné, přijít domů někdy chvilinku po půl osmé, sbalit si věci a odjet domů. Chápu, že nezasvěcený může mít zmatky v pojmech, ale stručně řečeno, nakráčet si to k prarodičům, spakovat si věci nutné na návštěvu rodičů a odejít při loučení s babičkou tváříc se, že jsem spala doma, je celkem vtipné.Zejména, když toho spánku byly cca. 3 hodiny. Kafe na nádraží, půllitrák kafe k obědu doma a mnohé maté. A jak jsem živá. Ehm...

Ať o včerejšku mám co říci či nikoli, mám traumatizující zážitek z dneška. Mé malé já se rozhodlo, že se mu nechce dělat věci do školy, takže bude hodné dcerka a skočí s plastama ke kontejneru. Tři čtvrtě kilometru tam, stejně zpátky. Pohoda, měla jsem na sobě nadkolenky, připadala si jak japonská školačka a ve vlasech empétrojka. Krása. Jdu si, chvílemi běžím... jdu. A najednou - ejhle, pes. Bestie velká skoro jak já, volně si tam utíká od své paničky. Ne, že bych se bála zvířat, ale ano. Tuplem těch, co jsou výrazně silnější než já. Inu říkám si, že když na ono zvíře jeho panička volá, že by se pes jako mohl uráčit zamířit k ní, pokračuji tedy v chůzi. A ejhle, pes volání šťastně ignoruje. Takže poslední čtvrtinu cesty mě doprovázelo zvíře, u kterýho jsem čekala, že mě každou chvíli sežere a přemýšlela, jak špatnej nápad je začít ječet. Kupodivu jsem nebyla zakousnuta, ale když jsem cestou zpět potkala onu ženskou (vulgarismus vulgarismus vulgarismus), s lehkým podtónem hysterie v hlase jsem ji slušně poprosila, aby si příště to zvíře pohlídala, že se bojím psů. Dotyčná se pro jistotu neráčila ani omluvit. Doma jsem pak dostala pomenší hysterák (ale myslím, že tím je z velké části vinen i ten spánkový deficit...). Každopádně mám sto chutí pořídit si pepřák a každého psa, co se ke mně přiblíží bez náhubku nebo vodítka, jím sejmout hezky do ciferníku. Jak praví staré moudro, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán...

Ale zpět k veselejším tématům: Sinigaidd vám přináší hit včerejšího večera, aneb nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř!




*ano, ekšly znamená actually, mé přepisy angličtiny jsou prý nepochopitelné

sobota 13. dubna 2013

O vulgarismech


(Forma poněkud odlišná od mé obvyklé je způsobena tím, že toto dílo bylo původně vytvořeno pro jisté možná-kdysi-periodikum mého milovaného gymnasia. Takže nezasvěcený nepochopí. Asi nic. Ale to je jedno. Nemůžou všichni studovat v Chotěboři.)


Výhodou studia na vysoké škole je určitá volnost, která mi dovolila zhlédnout divadla septimy i 3.A už v pátek během studentského dne. Seděla jsem hezky vzadu, ve společnosti kvartáňat (dotčení snad prominou), za mnou seděli už jen primáni a učitelé. Pominu teď to, jakou míru hluku naši vaši nejmladší vytvářeli ve chvílích k tomu nevhodných. Zaměřím se na jazykovou stránku divadel.

Jsem si vědoma toho, jak náročné je divadlo secvičit, naučit se texty a všechno zorganizovat. (Ano, je to důvod, proč jsem byla spokojená se svou velice nenáročnou vedlejší rolí.) Dovolím si však – jak už jsem předestřela – pomenší výtku k výběru jazykových prostředků. Přiznávám, že mě lehce mrazilo, když kino plné „budoucnosti národa“ téměř hýkalo smíchy nad všemi těmi vulgarismy. Je mi jasné, že postava Heleny na nich byla do značné míry postavena, ale stále si stojím za tím, že těch slov mohla být čtvrtina a bylo by jich tak akorát.

Další věcí, nad kterou se mé ucho (jednou v budoucnu třeba i češtináře) pozastavilo, byly některé výrazy obecné češtiny pronikající do promluvy jinak striktně spisovné. Ačkoli uznávám, že to mohlo být způsobeno nervozitou, takže si svou kritiku veškerých nashle odpustím.

Nechápejte mě špatně, já v zásadě nikomu nebráním mluvit jako dlaždič a už vůbec ne obecnou češtinou, jenže jsou chvíle, kdy se lze vyjádřit i jinak. Zobecním-li své výtky, je to celkově problém dnešní mládeže, vlastně i včetně mě. I přes úpadek češtiny a tvrzení Geralda Crabtreeho, že lidstvo blbne, nevidím jediný důvod, proč by si lidé nemohli nadávat trochu inteligentněji. Protože v jaké jiné oblasti jazyka lze beztrestně vytvářet tolik neologismů?

Díky za vaši (ne)pozornost a s nadějí, že z toho třeba vyrostou. Mé Jméno


pátek 12. dubna 2013

Ozvěny včerejšího bohémství

ovládají mě bludné kruhy
jsou stejné, jeden jako druhý
dusí mě jak se svírají
zlé oči jejich se dívají
zlé oči které rudě planou
a neustanou a neustanou
vypalují mi rozum z hlavy
a jsou jich davy, jsou jich davy


Měla jsem chuť dát sem nějakou básničku, ale vzhledem k tomu, že jsem dlouho nic nestvořila, rozklikla jsem náhodnou starší, co byla přepsána v počítači. Tuhle jsem na ni zírala jak zjara a přemýšlela, jak jsem tohle tvořila... nevím proč, ale mám pocit, že to mělo co do činění se zkouškovým... :D Lehce děsivé je, že bludné kruhy mě poněkud ovládají... tak trochu podle nadpisu. 

Včerejšek se zvrhl na neoficiální oslavu spolužákových včerejších narozenin a byl... zajímavý. Vtipný a lehce děsivý, jak už to tak bývá. V hospodě jsem si rozečetla Murakamiho1Q84... dneska mi ho D. přinesl v papírový podobě na angličtinu, takže budu mít co dělat. Je to anglický a obsahuje to 1318 stránek... a chci to přečíst co nejdřív, abych se pak D., an má tuhle knihu rozečtenou od Vánoc, mohla smát. Ano, jsem zlá. To má chudák chlapec za to, že mi půjčil mobil, když jsem zoufale volala po knize, protože jinak bych musela svým spolužákům z té hospody utéct, anžto jsou divní. Ale prchnout úplně jsem nemohla, protože jsem si na sebe upletla bič, neboli seznámila své současné spolužáky se svými bývalými spolužačkami (děvčata, upřímnou soustrast, rádi vás zase uvidíme, se Š. už se počítá za týden. :D)

Well, I seem to be kind of inconsistent... well whatever.

Jo, ten večer byl, pokud nic jiného, zajímavý. A přijít do školy v 8.45 místo v 8.20 považuji za daných skutečností za slušný výkon. 

Bohové, to zas byla noc! Zní mi v hlavě začátek hymny... Sojuz něrušimyj respublik svobodnych... to je jediné, co si z toho textu pamatuju. Ano, baví mě zpívat si v hospodě. Ale za střízliva je to lepší.

(Jo, neměla bych psát deníčkovitý přízpěvky...)

sobota 6. dubna 2013

Oj už s těmi pudly


Cesty vlakem už nejsou, co bývaly. Všude jsou lidé. A kdyby lidé. Ale děti. Já proti nim vlastně nic nemám. Ale štvou mě. Mluví, takže nemůžu koukat na Lost Girl, anžto jsem si, lama, nestáhla titulky a jsem natolik lama, že nesvedu dávat pozor třičtvrtě hodiny a ještě tomu rozumět. (Ehm, zvládla bych, ale lenost je lenost.)
To, že si ty děti povídají, jsem ještě schopná pochopit, slyšet ve vlaku sama sebe, asi se poněkud budu chtít zabít… ale proč sakra ti haranti dřepují – nebo o co se to snaží, to skutečně nejsem schopna pochopit. Tak poslouchám Hammerfall, říkám si, že existuje mnoho lepších kapel, empétrojku mám na klobouku a ve vlasech mám zabodnutou tužku. Baví mě vypadat divně.

Mimochodem, tuhle jsem nemohla usnout, tak jsem si četla svoje starý básničky. A zjistila jsem, že jsem asi bývala fakt divná… u svého ehm-epického pseudoprohlášení o tom, že jsem „člověk s ponožkama na rukou“. Až budu mít chvilku času a po ruce divnosešit, ve kterém se mé zapomenutíhodné dílo nachází, asi ji přepíšu. Je totiž skutečně špatná.

Neměla bych psát.

Nic.

Ale budu…

A vůbec, jsem nějaká veselá, v poslední době. Stala jsem se oázou optimismu... a proto: