Hrátky s yperitem aneb bude ze mne zahradník

Nebudu se rozepisovati o tom, jak jsem zahradničila, s příchodem období dešťů jsem se ze zahrady přesunula do sklepa, abych pomáhala s výrobou panelů lákající důvěřivé důchodce do tenat biskupství, CRPS a zejména Akademie třetího věku, kurs Spirituální dimenze člověka, an řeší mimo jiné základní otázky geriatrie, a já u toho zjišťuji, že bílá latexová barva je - překvapivě - skutečné bílá. Nerozepsání sice znamená, že nepochopíte název, který má hloubku, šířku, výšku, boty, a tak, ale to je vlastně jedno. Raději velice decentně popíši, jak vypadají mé veselé sny...
Občas mám pocit, že se mi mé podvědomí snaží něco sdělit. A že mne to celkem děsí. Díkuji bohům, že většinu svých snů šťastně zapomenu, nicméně pamatuji si jich pár z poslední doby. V tom prvním mi umřela babička a pak jsem pomáhala dědovi hledat její pozůstalost pod ohromnými lány mechu na Moravském náměstí. Poté se sen přesunul k nám domů, kde jsme ve sklepě (který byl větší než náš, ale párkrát jsem ho již v této podobě ve snu měla) hráli jakýsi velice obskurní larp. Pokud si správně pamatuji, celé to končilo tím, že jsem ležela na zádech na schodech ze sklepa u prarodičů, kdosi mi držel ruce a já se mu marně snažila vysvětlit, že je nevhodné, aby mě líbal, když není můj milý. A pak střih, ocitla jsem se doma na chodbě, kde se v rohu krčila kamarádka, která celý ten larp vymyslela...
Ve snu dnešním jsem s někým (mám pocit, že to byla buď Š., nebeská, nebo (a to nejspíš) někdo mezi tím) honila kohosi, kdo někoho zabil. Bohužel jsem mnoho ze snu zapomněla, ale onen vrah byl myslím někdo mezi vojtou-bratrancem a vojtou-vyučujícím... celé se to odehrávalo v Tescu, kde onen vrah pracoval. V okamžiku, kdy jsem sama samotinká, neb má společnice se kdesi zdržela či byla zdržena, vybíhala po schodech kamsi do patra a vlezla na místa, kde nemám co dělat a začala jsem vyslýchat pracovníky, kteří se tam zdržovali, seznala jsem s lehkým zděšením, že vraha vlastně nepoznám, i když ho znám... a pak jsem se probudila.

Podotýkám, že za své sny nenesu odpovědnost. Nejsem ni vrána, ni kavka, ni Kafka.

O botách a lidech

(Což mi připomíná, že si chci někdy přečíst něco od Steinbecka, konečně...)

V mém životě se děje spousta v podstatě nepodstatných věcí. Například dnes jsem si šla koupit boty. To bývá vždy událost komplikovaná, anžto mé nožičky se rozhodly nevyrůst do tvaru vhodného pro nošení konfekčních bot. Utrpení hledání těch pravých bot, když má ještě specifické nároky na vzhled a nechce se mu platit horentní sumy popisovat nebudu. Spíš jen mne dnes zarazili výrobci bot. Když jsem si chtěla sandály koupit před rokem, měla jsem problém s tím, že mi všechny boty byly úzké, ač jsem prošla několik různých obchodů. Dnes jsem s údivem zjistila, že ty devětatřicítky, co by mi měly být podle všeho zoufale úzký jsou v pohodě a možná bych snesla i o kousilínek užší. Fascinující, člověk (čti přibližně humanoidní forma života) by řekl, že boty budou mít tvar čím dál stejný. Nebo mi metamorfujou nohy...

(Ano, není to nijak objevné a sdělovací hodnota je prakticky nulová. Ale přece nemůžu psát o fysice, když jí nerozumím... *konec interního pseudovtipu*)

Ropoodra, Jaderlabe a Parodyje

Rozhodnuvši se dnes (včera) večer provést decentní rebordelisaci svého kutlochu, když už jsem teda zase jednou doma a nemusím se učit, učinila jsem několikero zásadních objevů. Patří mezi ně ponožka v knihovně (jedna moje černá lichá vypraná) a dílo zásadního nevýznamu. Popravdě řečeno se domnívám, že nikdy nemělo spatřit světlo světa, ale když už jsem jednou kdysi cosi tak obskurně obskurního spáchala, byla by možná škoda, kdybych tím neděsila lidi...

Tiše, tichounce. Krok sun krok. Hlavně opatrně, hlavně nenápadně. Na okamžik ustrnu ve stínu, ale zdá se, že mě nikdo nezpozoroval. Ti dva na sebe cení zuby jak hladoví psi. Jeden z nich opatrně sahá do kapsy, něco vytahuje - bleskový pohyb, který sotva zaznamenám - ostré světlo. Druhý zaskučí, vyskočí, otočí se k původci té záře - a on se začne třpytit...
Srdce mi zrychleně buší, ze záňadří vytahuji kuši, nasazuji šipku a snažím se zamířit. Ti dva jsou v pohybu, nemám šanci ho trefit. Už to nevydržím, vzlyknu - a teď se teprve vyděsím, museli mne slyšet! Naštěstí jsou plně zaujati bojem - svaly se napínají pod přiléhavými černými trikoty, nohy kmitají jak ve zběsilém tanci. Špičáky abnormálních rozměrů hází odlesky měsíčních paprsků. Tamto světlo už je dávno pryč... Blížím se, v pravé ruce malý natažený samostříl, v levačce stříbrnou dýku. Čím dál líp vidím na neutěšenou scénu, On, mého srdce šampon, prohrává. Spadl na zem a ta krvelačná bestie se na něj chce už už vrhnout, vyrvat mu srdce a sníst jej! Otřásám se tichým vztekem a jako bohyně pomsty zakleknu a zamířím. Šipka zahvízdla, prolétla vzduchem... Ne! Všiml si jí a uhnul, podezíravě se rozhlédl , rozběhl se mým směrem. Uzřel mne. Rychle odhazuji kuši, do ruky beru tesák. Připravuji se na nerovný souboj, už se však ani nebojím, můj život ztrácí smysl. Nebo ne? Možná má bratra, sestru? Ta myšlenka mi dodává sílu, soustřeďuji se jen na blížící se postavu. A to se mi stává osudným. Stáhl se okolo mne kruh krvelačných bestií. Blíží se bleskurychle, jako stahující se smyčka na krku odsouzence.
Zbraně mi padají z rukou, cítím nevýslovné ač bolestivé blaho. Z aorty mi prýští krev, upíři hodují, umírám.
Prudké vzdechy mi drásají hruď, mé skučení muselo probudit polovinu domu. Spolubydlící vpadne do mého pokoje, rozsvítí a mně zrak padne na plakát nad postelí. "Edwarde, ty žiješ." vydechnu s úlevou a pokojně upadám do spánku.
Po týdnu jdu vyhledat lékaře. Noc co noc zabíjí Drákula před mýma očima mou lásku, jediného, koho jsem kdy opravdu milovala.