sobota 26. dubna 2014

Zhůvěřilosti a Stvoření

Ve čtvrtek jsem byla v divadle. Janáčkově. Na baletu. Mám z toho smíšené pocity.


Šli jsme s milým do divadla. Já hezky v šatech ke kolenům, on v obleku (lidi na nás zírali, když jsme čekali na tramvaj, ale to jsou drobnosti, se kterými se člověk smíří). I vstoupili jsme do divadla (správný vlez jsme kupodivu našli na první pokus) a protože jsme přišli včas, skoro by se dalo říci s předstihem, korsovali jsme po budově. A chvílemi nevěřili vlastním očím. Že jsme plakali nad úrovní lidstva, když jsme byli na muzikálu v Městském dívadle, to bych ještě snesla. Ale v čem dokázali lidi dorazit na balet mne překvapilo tolik, že mne to málem položilo. Mými favoritkami jsou:
1) Slečna s šaty těsně pod zadek, které byly celé takové volné... až na to, že již zmiňované pozadí obepínaly. Vypadalo to skoro stejně slavnostně jako já při návratu z typického larpu.

2) Dvě dámy, které měly kalhoty, any vypadaly vhodné k lecjaké příležitosti, jen ne do divadla. Aspoň, že partner jedné byl v obleku a dcera druhé v šatech.

Jak je tedy patrné, lidské schopnosti obléknout se k příležitosti upadají. (Ne, že bych já byla kdovíjak úchvatná, v tomto směru, na kolo lezu vytrvale v sukni a v létě dokonce naboso, ale to je prostě proto, že jsem divná... a taky proto, že kalhoty mám jedny a kraťasy žádné, žeano... Ale do divadla se dokonce i učešu a na debilní výrobce silonek sprostě nadávám mimo budovu - nebo se o to aspoň snažím.)


Když jsem už tedy tak příznivě zhodnotila odění odhadem tak slabší čtvrtiny osazenstva plného divadla, mohu se dostat, k části druhé, k chování.

Před dávnými a dávnými časy má matka kdesi hořekovala nad tím, že mezi scénami se netleská. Takže já to vím, ale spousta lidí evidentně nemá takovou šikovnou maminku, která by jim to sdělila. Na již zmiňovaném Jeckyllu a Hydovi, tedy onom muzikálu, mne to nepřekvapilo, přiznejme si, muzikál, to je mentálně nenáročná zábava pro masy. Ale u toho baletu by člověk očekával, že lidé budou mít minimální znalosti společenského chování. A ejhle, ono ne. Pokaždé, když se na jevišti setmělo, rozehřměl se hledištěm divoký potlesk.

Aby toho nebylo málo a abychom měli víc důvodů stydět se za ostatní, přišla děkovačka. Potlesku bylo hojně a umělci si to zasloužili, to ano. Ale proč probohy pociťovali někteří experti potřebu křičet a pískat, to nepochopím. Celou tuto situaci završil kdosi, kdo vytáhl foťák a ještě s bleskem si to jeviště hezky vyfotil. To už jsem jen sírala, kam ta společnost spěje.

Zajímalo by mne, jestli chodím do divadla málo a mám prostě smůlu nebo jestli jsou lidé skutečně taková hovadiště. Obávám se, že bé je správně...

sobota 5. dubna 2014

Ze života kuchařinky, aneb jak jsem spravovala šípy izolepou

I když se čas od času najdou i takoví blázni, co mi to nevěří, nejsem příliš manuálně zručná. Nemám ani žádný zvláštní umělecký talent, při geometrii jsem i úsečku narýsovala pokaždé o nějaký ten milimetr mimo a jsem schopná popálit se o rychlovarnou konvici, která je půl metru od mne. Zkrátka mám všechny předpoklady k tomu, abych se držela daleko od všech ostrých, žhavých a jinak nebezpečných předmětů. Proto ráda šiju a vařím. Při šití jsem dneska žádnou zásadní botu (zatím) neudělala a vařila jsem jen čaj. Zato jsem se vyžívala jinak...

Rozhodla jsem se, že když je slušné počasí, na zahradě nikdo není a nemám zrovna na ruce ortézu, půjdu si zastřílet z luku. Pominu fakt, že střílet se zrakveným zápěstím není nejmoudřejší, mám obě ruce odřené a v jedné díru (v té druhé taky, ale ta je od krájení pažitky...). Přejdu k tomu důležitému.

V naší rodině existuje krásná tradice ztrácet a ničit šípy, dnes jsem ale nedokázala zničit žádný a dokonce našla jeden, co jsme ztratili tak před dvěma třemi roky. (Jsem fakt talentovaná, našla jsem ho jen proto, že jsem jeden šíp trefila místo do terče nebo vrat dovnitř do stodolovitého útvaru, ve kterém je spousta věcí. Oním šípem jsem zasáhla zeď, načež se odrazil dovnitř do léta nepoužívané boudy pro kočárek, ve které byl zapíchnut ten postrádaný celé věky.)

Ale zpátky k destrukci. Protože šípů máme málo a jsou drahé, rozhodla jsem se, že budu střílet i šípy s ulámanými hroty. Když jsem usoudila, že mám ruce dostatečně děravé, rozhodla jsem se, že skončím, ale pro dny budoucí že zprovozním všechny prakticky nepoužitelné šípy. Zejména ty, kterým chyběla taková ta drážka, do který se strká tětiva.

Mýma rukama prošla tak desítka šípů. K tomu tři různé nože, kombinačky, štípačky, pila, dláto, šroubovák a kladivo. A samozřejmě nůžky a izolepa. K mému velkému překvapení jsem si neuřízla žádný kousek ruky, nevypíchla oko a nezničila sluchátka, která jsem měla v uších.



Tady je krásně vidět, jak neumím pracovat s ostými nástroji... je to opižlaný tak, že mne až nenapadá vhodné přirovnání. (Pozadí tvoří mé rozešité šaty.)


Následuje detail, kde je vidět precisní práce s izolepou. K mému nekonečnému překvapení ji ani nepotřebovaly všechny šípy.

A nemůže chybět porovnání normálního hrotu a precizní špičky typu ořezávám-si-prut-abych-si-něco-opekla-nad-ohněm. 


A nakonec, menší zasvěcení do terminologie, kuchařinka je takový člověk, který spálí vodu na čaj, dělá omáčku ze šlehačky ve spreji, zkrátka a obecně každý, kdo kdy provedl jakýkoliv kuchyňský fail.
(Třeba taková já sice vodu na čaj nespálila ani nedělala omáčku výše uvedeným způsobem, ale zato mi většinou málo naskočí piškot a ruce si nespálím vždycky jen náhodou.)
A jak je vidno, terminologie se dá přenášet, takže jsem kuchařinka a ne truhlařinka i v případě šípů.