Říkala jsem si letos, že bych mohla zkusit tyhlety Animefesty, když už jsou v těch Brnech kde jsou i já, a budou tam lidi, z nichž občas nějaké i znám. A co se nestalo... AF se kryl s JF AD, takže jsem se místo chlastání v Brně rozhodla věnovat své těžce vydřené peníze ČD a zamířit na larp hezky k Boleslavi. Takový byl plán, realita byla však úplně stejná... Jen trochu komplikovanější. A samozřejmě obsahovala méně zkratek a víc slov.
Kdo byl na AFku, nepochybně si povšiml krásné TwitterWall, na níž bylo krom jiných i mé jméno. (Nenaučit se kvůli tomu zafrelenýmu tentononcu ve fotošopu, tak se k tomu skromně nehlásim, ale... ale.)
Výše zmíněný zafrelený tentononc byl důvodem mé přítomnosti na conu před conem, museli jsme totiž zjistit, jestli bude vše fungovat jak má - což pochopoitelně nefungovalo. A aby toho nebylo málo, nefungovala jsem ani já. Den předtím jsem totiž měla sraz se starým kamarádem, s nímž jsem se neviděli skoro osm let (tak bez roku, dvou), tak jsme si povídali, pili pivo a nebylo špatné, tak jsem ta piva měla nakonec čtyři. To by nebylo tak zlé, kdyby se pak nějaký nejmenovaný edison nerozhodl, že chce taky pivo, a nepřesvědčil mne, abych s ním šla na jedno další. Nešla bych, ale argument, že mne zve, byl mocnější než můj nezdravý rozum.
Ve čtvrtek ráno jsem byla pochopitelně čilá jako rybička a do toho jsem se dozvěděla, že Xim s Aurim budou na Výstavišti někdy od deseti, což implikovalo, že bychom tam měli dorazit i já s edim... A to jsem si ještě musela sbalit věci na víkend, na již zmiňovaný larp přes půl republiky.
Někdy po jedenácté ranní jsme už byli všichni společně v rotundě. Pochopitelně zatím nebylo na čem zkoušet, zda tentononc funguje, takže jsme tam další dvě hodiny seděli. Po těchto dvou hodinách jsme konečně došli k tomu, proč jsme přišli. Další dvě hodiny trvalo spustit a znovuzfunkčnit tentononc. Takže hoši programovali a já meditovala nad tím, proč mi při každém pokusu o programování klesne inteligenční kvocient o přibližně 50 bodů. (Což by ze mne v inkriminovanou sobotu udělalo slintající stvůře, protože kocovina mé inteligenci také nesvědčí. Nakonec však věc fungovat začala a my se konečně mohli jít najíst a nakonec jsem i stihla vlak a cestou od vlaku menší lingvistickou diskusi s velkým bratrem. (Lingvisti zasraní, já bych to střílela na potkání.)
Na ničem z toho sice vůbec nezáleží, ale bylo fajn poletovat předconem, užívat si toho, že na conu nebudu a dokonce dostat VIP cedulku (přičemž ona zkratka může znamenat ledacos, od velmi infantilní persóny přes výjimečně inteligentního pitomce a vhodně informovaného papouška až k válečně integrovanému paravánu).
A k víkendu samému - jak jsem již avisovala, nacházela jsem se u dálných Boleslaví na Jarním festivalu Academie draconicy (to dodávám pro všechny případné stalkery, ačkoliv zrovna sebe bych fakt nestalkovala, nepřipadám si příliš stalkogenická).
Velice zajímavou věcí bylo balení. Vzhledem k tomu, že jsem z Brna odjížděla narychlo, povedlo se mi v něm nechat nejen sukni (kterou jsem až tak nutně nepotřebovala, protože další larpovou chovám doma), ale i spacák. Naše osmičlenná rodina pochopitelně vlastní 3 relativně použitelné spacáky, z nichž jeden, ten můj, dlel v Brně a další dva jsou buď někde v Praze zašantročené velkým bratrem... nebo ztraceny v nenávratnu. Naštěstí jsem věděla, že to důležitější, tedy stan, mám zajištěné. Až do poslední chvíle jsem ale netušila, jestli má ctěná sestra a její hoch budou mít stan vlastní, nebo se budeme tulit, takže balení bylo plné napětí. Navíc jsem ještě potřebovala zajistit jídlo pro sebe i sestru, která (zvíře jedno ubohé), musela do školy. I vydala jsem se do přibližně 5,5 kilometru vzdálené osady už snad dvacet let drze se honosící titulem města. To město bych tomu útvaru i odpustila, ne už to, že leží pod naší vesnicí, takže když jedu domů, jedu do kopce. Navíc většinou proti větru... a aby toho nebylo málo, můj věrný (a jediný) dopravní prostředek, kolo, lehce selhal, neb odmítl přehazovat, takže jsem větší polovinu času šlapala jako magor, abych nestála na místě.
Nakonec jsem se však dostala domů, uvařila lahodný těstovinový salát, abychom nepomřely hlady a dokonce se mi povedlo sbalit vše co bylo třeba - nebýt hodin matematiky na střední i vysoké škole, nikdy bych to nesvedla, neb bych nebyla obeznámena s matematickou indukcí a na to navazující teorií že vejde se-li někam n-tá věc, tak n+1. taky. Nakonec - navzdory mým očekáváním - se stihla sbalit i sestra, bratr nás mohl odvézt na vlak. Dokonce jsme našly i svého random guye na cestu do dálných míst skutečného konání...
Z místa dění je pochopitelně důležité je zmínit, že jsem šla na pivo. Důležité je to proto, že ačkoliv jsem na daném místě byla již popáté (tuším), bylo to teprve podruhé, co jsem byla ve vedlestojící hospodě a poprvé, co jsem si tam dala pivo. A taky jsem uzřela, jak sestřin chlapec tahá řečenou přes plot, což byl pohled celkem zábavný.
Z podakcí na akci jsem se zúčastnila jen jedné (pokud nepočítám podpodakce jako jezení lívanců, nošení dřeva a prokrastinační úklid tábora místo učení se dialektologie). Cti mé přítomnosti se dostalo Moytuře, kterou jsem si i jako nehráč náramně užila, protože jsem mohla beztrestně vyluzovat podivné zvuky v nočním lese, být pravá ruka (polo)bohyně, sarkastický hlásek (jakožto alterego pravé ruky) a strom nadávající hráčům do kůrovců. Jako strom jsem opět zjistila, že být grammar nazi proslavený svým grammarnaziovstvím je obousečná zbraň, neb bylo ubohému týranému stromu, jemuž hrozilo skácení, jako vrbě pošeptáno
„datumu, datumu, datumu“. Na druhou stranu ale bylo zábavné provádět později u ohně korekturu a koukat, jak mi lidi zírají přes rameno a nevidí chyby v textu, který byl dosti zelený, proškrtaný a přepsaný...
Když jsem se v neděli vrátila domů, byla jsem špinavá, hladová, chudá, unavená a pekelně se mi nechtělo vůbec nic, ale stejně to bylo epické, skvělé a víc mama-fightů a sarkastických hlásků do dalších her. A v příští pětiletce méně předmětů na informatice.
PeS: Ano, mám ráda dlouhá souvětí a dokud nebudu psát bakalářku, tak se jich nevzdám, protože dlouhá souvětí jsou těžká na pochopení, špatně se čtou, proto mne nikdo nebude číst, což není škoda, protože bagr a protože mne baví být divná a stavět se do posice pochybného intelektuála, případně nepochopeného (či nepochopitelného) intelektuála, ačkoli ve skutečnosti bych měla být spíš klasifikována jako psychopat či psychotik a to ještě se sebevražednými tendencemi, čili ano, dlouhá souvětí skutečně miluji, říkala jsem to. (Ehm. Smajlík?)
