Když mi tak nějak skončilo zkouškový (díky bohu a tetičce paměti, že jsem tu morfologii neopakovala znovu), usoudila jsem, že je nejvyšší čas začít si hledat práci, abych měla z čeho žít. Napsala jsem dva maily a čekala na reakci. Přišla. Teď čekám na další reakci z práce č. 1. Z práce č. 2 jsem byla dnes na pohovoru... bavila jsem se s informatikem o lukostřelbě, a to všechno kvůli batohům. Jsem zvědavo, jak to vše dopadne... Nicméně fakt, že jsem byla první (byť nevím z kolika), kdo byl schopen poslat úkol v pdfku, je poněkud zarážející.
Do práce č. 2 (pojednávám o ní v minulém výšplechtu) jsem poslala i rozkošný komiks... (To pro ty náhodné existence, co mne neznají a ještě ho neviděly.) Jeho tvorba byla ovlivněna přibližně-pohádkou Než zazvoní zvonec (vřele doporučuji), mou neschopností číst, a sobotním hraním fotbalu na rodinném sraze. A když o tom tak přemýšlím, tak i ta Korektorská cvičení do něj zasáhla...
Bod druhý, úklidy
V rámci prokrastinace, nudy a pocitu, že bych mohla dělat něco užitečného, rozhodla jsem si udělat pořádek (nebo spíš zmenšit chaos) ve starých studijních materiálech. Zjistila jsem, že chaos by se pomalu mohl stát mým druhým jménem. Našla jsem materiály z exkurse do Českého národního korpusu. Byly mezi Matematickými základy informatiky... Pak jsem potkala ještě Praslovanštinu v Základech matematiky a informatiky pro humanitní obory II, konkrétně u teorie grafů.
Pak jsem vyházela spoustu starého papíru (čeká, až přestanu být líná na procházku ke kontejneru) a zjistila, že jsem před lety (tak rokem asi) dělala dědovi nějakou pseudokorekturu k Humanae Vitae... Níže se nachází má velice tematická malba ze zadní strany strany 22, která vnikla, domnívám se, během exkurse do Českého rozhlasu.
Bod první, literatury
Když jsem zjistila, že než najdu práci, mám spoustu času, vrhla jsem se na čtení. Začala jsem tím, že jsem konečně dočetla Most přes řeku Kwai (a už den poté, co jsem jej dočetla, jsem zjistila, co znamená zkratka POW). Pak jsem se vrhla (k velkému maminčinu nadšení) na C. S. Lewise a Velký rozvod nebe a pekla, pročež jsem, ke svému velkému nepřekvapení, seznala, že aspoň podle téhle knihy skončím v pekle. Jsem zvědava, co zjistím, až si jednou přečtu Rady zkušeného ďábla.
Po Lewisovi, jsem se vrhla na něco lehčího, na Čaroděje ze země Oz. U toho jsem se chvílemi celkem bavila... a chvílemi nestačila zírat. Ale je to celkem dobře wtf dílo, i když svému dítěti bych to asi půjčila až už nebude dítě.
Když už jsem byla tak krásně rozečtená, rovnou jsem se vrhla na Volání Cthulhu, k jehož přečtení jsem se chystala už taky nějaký ten pátek. Z nějakého záhadného důvodu mi věta Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn až na ty apostrofy připomíná velštinu. Možná se nakonec naučím i jak se ta velština vyslovuje, když nad tím tak přemýšlím.
Před Kutulůlem jsem přečetla Gaimanovo Only the End of the World Again (tady z hlavy český překlad nedám), to bylo pěkný, ale po Oceánu na konci uličky bych čekala něco víc. (Oceán je asi jediný, co jsem předtím od Gaimana četla, nepočítám-li Dobrá znamení, která napsali s Pratchettem). Po Kutululů jsem si přečetla Knihu hřbitova, kterou jsem ocenila víc než konec světa... a vyvolala ve mně silnou chuť vydat se na hřbitov.
Teď čtu Mechanický pomeranč. A ta kniha se nedá číst na jeden zátah, jako ty předchozí. Jednak je to náročný na angličtinu (je tam moc ruštiny), jednak je to... skoro dost krušný. Ne, že bych to nečekala, viděla jsem film, ale není to taková ta typická oddechová literatura, holt. A učinila jsem zásadní zjištění: Kubrick má zásadní problém v malými dívkami.
Chápu, že je to obtížně proveditelné, a aby to bylo opravdové tak i tak trochu úplně nelegální, ale jak byla v Lolitě Lolita moc stará, tak byly v Mechanickém pomeranči příliš staré ty dvě dívky, co s nimi Alex pelešil. Podle knížky jim bylo tak deset. Podle filmu bych je tipovala klidně na dvacet. (Aspoň co si z toho tak pamatuju.)
A to by bylo asi všechno, co mám dnes na srdci. Howgh.
