sobota 23. srpna 2014

Zabijte to, já to nechci

Včera jsem důkladně pročítala twitter, hlavně zprávy někdy od předvčerejška až do okamžiku, kdy jsem se rozhodla jít spát. Logicky mi tedy nemohl uniknout případ úmrtí v rumburské nemocnici. Zprávu jsem tak nějak zaregistrovala a dneska si o tom ještě víc přečetla v lidovkách. A všechno to čtení ve mně vyvolalo jednu zásadní otázku: proč není povolená euthanasie, když povolujeme potrat.

Jsem vychována v katolické rodině, kde se odsuzuje obé. (Tedy, obecně vzato, jsou to horká témata o nichž raději nekonversuji, takže třeba u potratu nemám představu, jak na to ten který člen rodu nahlíží konkrétně.) 

Jedna z mých sester se ve škole relativně nedávno účastnila diskuze o pro a proti euthanasii, v podstatě se tam dva týmy snažily přeargumentovat. Když se připravovala, zmínila jsem, že jsem PRO. Načež se do mne sestry pustily spoustou argumentů proč je euthanasie špatná a jak by ji šlo zneužívat.

Avšak jakkoliv jsem pro euthanasii, k potratům přistupuji o něco zdrženlivěji. Souhlasím s tím, že pokud bude dítě nějak postižené, může se matka rozhodnout nenechat si je. Chápu, že pokud je dívka znásilněna a otěhotní, nechce to dítě donosit. Netuším, co bych v těchto situacích dělala a v žádné takové situaci se nechci ocitnout. Ale je tu ale. Proč máme právo rozhodovat o smrti někoho jiného, ale ne o smrti vlastní. V čem je to sakra jiné? Pořád jde o to, že někdo umře. Lidská bytost, která by jako taková měla mít svá práva. Svá, tedy že o sobě bude moci rozhodovat sama, i když jen v rámci nějakých společensky uznávaných norem.

Leckdo asi argumentuje tím, že zárodek není člověk. Ale pokud už jednou zárodkem je, tak narození je přirozeným vývojem, stejně jako se z dítěte stává dospělý a zabít dítě je nechutné, neuvěřitelně zlé, kruté, barbarské... A že to odnese chudák matka, v jejímž těle to malé cosi je? Je to sice možná ošklivé, ale pokud se nejedná o znásilnění, tak tím, že žena souloží se tak nějak automaticky vystavuje riziku, že může otěhotnět... Holt příroda je svině a rozmnožování funguje jak funguje. A s tím prostě každá musí tak nějak počítat (i když si to třeba nechce připustit). A přesto může říct zabijte to, já to nechci.

Když můžu nechat zabít svoje dítě, proč nemůžu nechat zabít sebe? Proč nemůžu být soudcem sama sobě, ale jen svému potomstvu? Co mi dává tu moc nad životem ostatních, ale ne nad životem mým? Stát? Ne, nedává to smysl, ať se na to koukám jak chci.

Pokud ta mrtvá z rumburské nemocnice onu zdravotní sestru prosila, aby jí pomohla umřít, patří dané sestře můj velký obdiv, že se obětovala pro někoho jiného, protože dle zákona za to půjde sedět. Pokud o to požádána nebyla a zabila ji, pak je vrah. Což je neomluvitelné. A jestli je to celé jen velký omyl, velké zdravotnické pochybení nebo informační šum, potom chudáci všichni do případu zatažení... ale aspoň mi to dalo námět k zamyšlení.