Asi nikdo, kdo mne zná, by o mně neřekl, že jsem normální. Ti, kteří mne znají dobře, dokonce možná předpokládají, že jsem docela duševně nevyrovnaná. Není to vlastně nic proti ničemu, normálnost se přeceňuje, ale teď jsem po sérii větších či menších mentálních kolapsů seznala, že lidi mají vážně divný představy...
Když jsem se před asi jeden-a-půl-měsícem totálně složila nad bakalářkou, domnívala se má ubohá stará matka, že na tom má podíl i můj rozchod. Dovčil jsem jí neřekla, že jediná situace, kdy bych s ní řešila problém s chlapama, by bylo znásilnění... To je ovšem nepodstatné, zarazilo mne, že přičítala mou labilitu muži opačného pohlaví (kdo nezná Haló, haló! nechť ukončí větu slovem muži). Před pár dny jsem zase vysvětlovala kamarádovi svou absenci slovy, že jsem musela utéct před světem. Hned se ptal, jestli zlomené srdíčko.
A já se ptám: Opravdu se předpokládá, že když jsem ženského pohlaví, že za veškeré moje problémy můžou chlapi? Myslela jsem si, že žijeme ve století ovocného netopýra and whatnot. Možná jsem vážně bezcitná bestie, ale přijde mi absurdní brát jako první zdroj problémů muže. Netvrdím, že takové vhodně načasované zamilování se či pomenší rozchod s duševní pohodou nezamávají, ale nikdy mne to nevyvedlo z míry až tolik. Mnohem zásadnější problémy mívám s každodenní realitou života a světem obecně.
A pokud jsem vážně taková výjimka, že mne vztahy rozhazují míň než realita, odvolám co jsem psala o kometách a lidech, usoudím, že činy žen jsou z většiny definovány muži a dám za pravdu té americké matce, která nechtěla, aby její dvacetiletá dcera četla Fifty shades, neboť se bojí, že by si pak chtěla najít chlapa-svini. A pak se možná půjdu poohlédnout po nějaké příhodně vysoké a pevné větvi, protože to znamená, že vážně nejsem uzpůsobena k životu na tomto světě. (Smajlík.)
