Když prolézám internety, nacházím
různé věci… k některým mám dokonce i potřebu se vyjádřit. Tohle je jedna z
nich.
Zajímá mne problematika školství.
Přemýšlela jsem – a vlastně ještě trochu přemýšlím – že bych třeba někdy šla učit. Nejsem
sice extrémně akční, abych věděla všechno, co se vzdělávání týče, ani zdaleka
ne, ale… vyjadřuju se k tomu. Když jsem byla v oktávě, měli jsme v
rámci Dějin 20. století napsat něco
do Studenti čtou a píší noviny od
Mladé fronty. Můj příspěvek (mimochodem otištěný v regionálním vydání) mi
přinesl Bibli.
Můžete jásat, konečně se dostávám
pointě. Můj výšplecht kritizoval školství horem dolem. Ten článek z internetů,
na který tímto reaguji, také. Lehce zábavné je, že teď, po víc než třech letech, mám názory
méně kritické (pokud nejde o standardizované testy, ale na ty už jsem tu nadávala…).
38letý autor článku
je extrémně kritický. Každý z nás nadává na něco trochu jiného. Ale on nemá
pravdu.
Už před těmi čtyřmi lety jsem
napsala, že „Škola mi rozhodně pomohla
stát se sama sebou, podporuje mě v tom, v čem jsem dobrá, v pochybách a
demagogii. Díky svému vzdělání vyčnívám z davu, když se sestrou v autobuse
debatujeme o neexistenci všech okolo nás.“, takže jsem nebyla jen
negativní. A uznala jsem, že aspoň k něčemu ta škola je.
(Nebudu tu říkat nic o tom, že v
odstavci nad tím stálo „Určitě se mi
vyplatilo naučit se číst a psát. Díky tomu (a těm stovkám knih) jsem mohla
vyrůst v to, čím jsem. V osobu cynickou, pesimistickou a nihilistickou. Mohla
jsem začít pochybovat o tom, zda má smysl žít. Proč je život tak komplikovaný.
Proč zrovna já. Jestli má pravdu ten či onen, jestli svět existuje.“,
protože tím bych svá slova o absenci negativismu zcela popřela, smajlík.)
Takže: Jo. Školství, nejen české,
ale veškeré, má své mouchy. Je blbý. Zastaralý. Má málo praxe. Chce po
studentech tu moc, tu málo. Není kvalitní. Je drahý. Je zdarma, ale k ničemu.
Má moc absolventů humanitních oborů. Mohla bych pokračovat dál a dál… jenže
nebudu. Protože: Doháje, do školy chodím většinu svého života, 5 let základky,
8 let gymplu a zatím 3 roky vejšky. Je to 16 let mýho života, což je
sakrahodně. Kdybych se mohla vrátit v čase a napravit pár věcí, co jsem v
životě pomrmlala (jakože jich není úplně málo), rozhodně bych se na začátku
vyššího gymplu víc učila, nebo to aspoň měla míň na lehátku. To, že by v tom
figurovalo víc matiky (a asi i fyziky) je drobnost.
Ale i tak, těch 16 let nebylo marných. Krom
těch drobností, jako naučit se číst, psát a počítat, jsem postupně aspoň trochu
zjistila, kdo jsem. A spoustu dalších věcí. Některé jsem neocenila hned, ale
časem jo. A netýká se to jen syntaxe…
Pan Dvořák se ptá, proč se v
jedenácti učil o tom, co je komunismus a feudalismus, když to nemohl chápat. Já
byla možná oproti němu trochu napřed, protože když jsem ve dvanácti hltala
Shakespeara, nějaké nevolnictví mi rok předtím potíže dělat nemohlo. Ale i
kdyby jo, některé věci člověk prostě docení časem. Netvrdím, že je potřeba
šesťáky zatěžovat učebnicovými definicemi všemožných -ismů, ale vědět, že byl
komunismus nebo nacismus – a co to bylo, co bylo nevolnictví nebo že existuje
něco kapitalismus, ty děti nezabije. Já si občas naopak říkám, že bych byla
ráda, kdybych se na základce dozvěděla víc věcí. Protože jak známo, opakování
je matka moudrosti. A informaci, kterou jsem už někdy slyšela, i když jsem jí
třeba plně nerozuměla, pochopím, když ji slyším podruhé.
Jo. Zaměřuju se v tom, co
nekritizuju, na znalosti. A je pravda, že praxe by se hodily. Ale nic to nemění
na tom, že aspoň trochu co k čemu školství je. I když panu Dvořákovi ne,
protože neovládl pravopis. Nicméně chápu, je to věc, kterou si člověk musí
PAMATOVAT, což je pro něj podle všeho téměř sprosté slovo. Ale jak se píšou
číslovky si mohl bez problémů najít na internetu a rychlopřečíšt...
(Jak to píšu, tak mne napadají různá
slova kritiky na požadavky ve školství. Ale musím si je nechat na jindy,
protože správná cynická zvířátka mají nutkavou potřebu oponovat. Všemu možnému.
Miluju doublethink.)
Mimochodem, zmiňovala jsem Bibli. Má slova o cynismu a nesmyslu života silně zapůsobila na jakéhosi evangelického učitele z Nového města nad Metují a mně do školy přišla Bible. Když jsem ji na začátku jakési hodiny občanky rozbalila, málem jsem vyprskla smíchy. Ale slušně jsem mu za ni i za dopis, ve kterém mi sděloval, že náboženství je super a Bůh taky, poděkovala.
