Kdo nikdy neslyšel nebo nečetl jedinou zábavnou historku o mém dědečkovi, jako by nebyl. Veselých i děsivých zážitků pochopitelně ubylo poté, co jsem s dědečkem přestala pracovat. A teď jsem se po čtyřech letech od svých prarodičů odstěhovala.
Když jsem tuto skutečnost oznamovala, bylo pochopitelně nezbytné se svými prarodiči mluvit. (Má dovednost vyhýbat se konverzacím s prarodiči se v posledním roce dostala na velmistrovskou úroveň.) Povídala jsem si s dědou o svých záměrech a řečený začal mluvit o možné spolupráci na jakési publikaci. Vyvodila jsem z toho, že bude chtít nějakou korekturu. Dovedete si tedy představit mé překvapení, když mi tuhle volal a svým pomalým tempem mi sděloval něco o našem plánovaném rozhovoru nad knihou nebo snad o knize. Seděla jsem zrovna v tramvaji, říkala jsem si tudíž, že jsem se třeba přeslechla.
Včera jsem byla sbalit zbytek svých knih (jsou těžké, mám jich moc a zároveň málo). Při té příležitosti jsem se zeptala dědy, co že to po mně bude chtít. I když už jsem u dědy připravená na leccos, dokázal mne zaskočit. Rád by, abych mu pomohla zkompilovat poněkud medicinskou publikaci. Že prý budu spoluautor. (A taky mi za to zaplatí.) Už od dětství mám takový sen, že jednou bude mé jméno jako autor na nějaké tiskovině, jiné než bakalářce a (snad jednou i) diplomce. Ale nějak jsem nečekala, že to bude takovéhle dílo. Protože můj souhlas znamená, že teď s sebou budu tahat obskurní publikaci Jak zdravě stárnout a pokoušet se z ní vydyndat nějaká moudra. Můj život zase zavání bizarností.
