neděle 8. ledna 2017

Mravenčení na suicidálních svazích. Ohlédnutí za rokem 2016

V roce 2016 se toho stalo hodně. A všechno, o čem tu budu psát, bude silně mankocentrické.

V roce 2016...

  • jsem přečetla pětašedesát knih
  • jsem se rozešla se svou druhou vážnou známostí
  • jsem byla v Gruzii
  • jsem si našla práci, co mi zaplatí nájem
  • jsem se odstěhovala od prarodičů
  • jsem si způsobila spoustu zajímavých šrámů na levé ruce
  • jsem nevysadila antidepresiva
  • jsem začala stepovat
  • jsem napsala svůj první odborný článek
  • jsem zjistila, že můj velký bratr dokáže být empatický
  • jsem se dostala do Mensy
  • jsem nepřišla na to, co chci udělat se svým životem
  • jsem se (aktivně) účastnila autorského čtení
  • jsem si našla výbornou kamarádku
  • jsem byla poprvé sama na pivu se spolužačkou, se kterou máme spoustu společných zájmů
  • se (občas) snažím být míň sobecká (a proto vím, že se nesmím podřezat tím krásným velkým ostrým nožem, co mi sestra dala na mé přání k Vánocům)
  • jsem čas od času chtěla umřít, občas víc, než by bylo záhodno
  • se mi vdala sestra
  • se vdaly dvě mé spolužačky, tři se zasnoubily a jedné se narodilo dítě
  • se stala spousta dalších věcí, které jsem zapomněla
Jak je patrné z výše uvedeného, měla jsem se v uplynulém roce poměrně dobře, jen nemít takový mozek, jaký mám, tudíž nebýt takový magor. Každopádně... tenhle výplod má krásně poetický název (ehm ehm) úmyslně. Protože má ctěná psychika je divné zvíře. 

Nevím, jestli mi šibe ze samoty, je to jedna z možností, ale to, že nemám vztah, mne do větších depresí rozhodně neuvrhlo, kolega H promine. Myslím, že ten problém je - dlouhodobě - v tom, že když začnu přemýšlet a zároveň jsem delší dobu sama bez mezilidského kontaktu, začnu být iracionálně smutná a od toho je jen krůček k suicidálním myšlenkám - ovšem vím, že se nesmím (a taky nejspíš nedokážu) zabít, takže jsem z toho ještě víc mimo. Což občas začíná ústit v to, že si svou frustraci vybíjím na levém předloktí. Není to nic, co by mne jakkoliv ohrožovalo na životě, ale už se mne na to párkrát někdo zeptal.

Samozřejmě, pomohlo by, kdybych v takovémhle stavu kontaktovala nějakou lidskou bytost a třeba si, já nevím, promluvila. Jenomže, to bych já nemohla být já. Takže místo toho sedím doma, mravenčí mi ruka, na místech, kde bych se pohodlně mohla podřezat. A vzhledem k tomu, že mám bujnou představivost, občas vidím, jak se do mne zabodávají nebo zařezávají různé chladné zbraně (takže většinou velký kuchyňský nůž :D). To by nebylo marné, kdybych si u toho představovala tu bolest, kterou by to způsobilo. Ale tu si nějak představit nedokážu. Takže mi mravenčí ruce a jsem zacyklená někde mezi sebelítostí a sebevraždou.

Myslím, že dřív mne mravenčení netrápilo. Myslím, že je to jeden z hlavních přínosů roku 2016 do mého života. Kromě všech těch pozitivních věcí, které mne pochopitelně těší, ale nějak se o nich nepíše tak snadno. 

Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že se ty spolužačky vdaly tři, loni, akorát tu jednu moc neznám... Čímž chci říci vše nejlepší do roku 2017 a vypsat se je pro mne forma terapie.

Děkuji za pozornost a pečte zázvorky, protože tu pětiletku splníme, i kdyby nám to mělo trvat deset let!

Žádné komentáře:

Okomentovat